🌸Patronkou Osmikrásky je dnes naše Verunka. Holky jedou o sto šest a Verunka se k nim dnes připojí 🚴‍♀️

Přečtěte si inspirativní a silný příběh Verči, která se diagnózu dozvěděla v těhostenství..

Jmenuji se Veronika, je mi 30 let, mám dvě dcery, krásný domeček s ještě krásnější zahrádkou, hodného manžela a vlastně všechno co jsem si kdy přála. Ovšem cesta k dosažení cílů vedla přes pořádné bažiny, propasti a nástrahy, zdálo se, že dojít do cíle bude nemožné, ale jde, stále jdu, překonávám překážky a plním si postupně všechny velké i menší životní sny. A co že to bylo za propasti, co že to je za následky léčby?

Když mi bylo 25 let a v bříšku jsem nosila svoji druhou dceru, tak přišlo něco, co jsem absolutně nečekala. Prázdniny roku 2014 se chýlily ke konci a já akorát
začínala 36. týden těhotenství a těšila se, že už za měsíc se dočkám své druhé dcerky. I ta první se na malou sestřičku moc těšila, manžel samozřejmě také a všechno bylo jako z pohádky. Jenže jednoho dne jsem si při oblékání všimla toho, že se mi v pravém prsu vytvořila obrovská tvrdá boule.
Objednala jsem se hned po víkendu do mammologické poradny, kde jsem už jednou byla, když jsem dokojila první dceru – v prsou mi totiž zůstala různá zatvrdlá místa, tak jsem tam byla na sonu a vše bylo v pořádku, jednalo se jen o pozůstatky mléka. Proto jsem i tentokrát byla v klidu – myslela jsem si, že to bude opět nějaká souvislost s připravující se laktací. Když jsem ale viděla jak se tváří
lékařka, co mi dělala sonografické vyšetření, tak jsem začala tušit, že asi není všechno v pořádku.

Okamžitě mě poslali do fakultní nemocnice na odběr vzorku – biopsii Core jehlou. Za dalších pár dnů byly výsledky, volala jsem si pro ně, a když mi lékařka řekla, ať hned přijedu, tak už jsem věděla, co mi chce říct. Jel se mnou
manžel, v ordinaci to vypadalo, že to hůř snáší on, než já. Ale později se doslova vzmužil a byl mi obrovskou oporou a já se mu pokaždé mohla vyplakat v náručí a on mě vždy uklidnil. Přijela tam za námi i moje maminka, pro kterou to bylo také moc těžké. Možná že ještě těžší než pro mě a mého muže. Pak už se ale rozjel kolotoč a všechno frčelo – musela jsem na vyšetření na gynekologii a hned druhý
den nastoupit do porodnice na vyvolání porodu.

Valentýnka se narodila malinkatá, a nesměla jsem ji vůbec začít kojit, ale naštěstí i po umělém mléku rychle vyrostla a v půl roce vážila už 9 kg. Během hospitalizace v porodnici mi ve FN rovnou provedli sono jater a rtg plic. Obojí bez metastáz, částečně jsem si oddychla, ale stále jsem se bála, aby třeba nebylo něco v kostech nebo v mozku.

V porodnici jsem moc plakala, všechny maminky kolem kojily, a radovaly se z miminek a já plakala a bála se, jestli budu žít a jestli ty své děti vůbec stihnu vychovat aspoň, než budou dospělé. Pak jsem si ale řekla dost smutku – takhle se nebojuje a začala věřit tomu, že vyhraju, že budu žít, a že celou tu léčbu zvládnu s úsměvem. I potom sice občas přišla těžká chvilka, ale převažovaly už ty, kdy
jsem byla pozitivní. Tři týdny po porodu jsem šla na operaci, pravostrannou mastektomii, ani to moc nebolelo, vzali mi dvě sentinelové uzliny a obě byly čisté a také jsem absolvovala další vyšetření, která vyloučila metastáze. V nemocnici jsem po operaci byla 4 dny a hned jak jsem přišla domů, jsem byla schopná se starat o domácnost i o děti. Na pohled do zrcadla jsem si zvykla poměrně rychle.

Přes den jsem nosila v podprsence epitézu, tak nebylo nic poznat a večer když jsem jen byla jen v tričku, tak mi to po čase přišlo už naprosto normální. Za další tři týdny jsem šla na první dávku chemoterapie. Po té první mi bylo nejhůř, byla jsem strašně unavená a pořád se mi chtělo spát a zvracet. Navíc jsem měla na jednu z chemoterapií alergickou reakci, tak sem od další dávky dostávala velmi
silnou premedikaci v podobě kortikoidů. Takže jsem během té tříměsíční léčby – celkem 6 chemoterapií po třech týdnech přibrala 10 kg. Byla jsem ale odhodlaná
se dostat zpátky do formy, ve které jsem byla před onemocněním – ráda jsem vždy chodila běhat, tancovat, cvičit H.E.A.T. nebo třeba jezdit na kole či lyžovat.

Po chemoterapiích se ještě lékaři rozhodli, že mi dají i 25 ozáření hrudní stěny i přesto že jsem po mastektomii – nádor byl totiž poměrně velký – jako tenisový
míček, a tak byl blízko hrudní stěně, proto raději i to ozařování. Typ nádoru byl nehormonální – triple negativní, nereagující na herceptin, takže po ozařování už
mě žádná léčba nečekala. Tedy né léčba jako takové, pouze další preventivní operace. Zjistilo se, že jsem nosičkou mutace genu BRCA1, takže za rok od mastektomie nemocného prsu jsem šla na mastektomii preventivní v prsu
zdravém, zde ale s okamžitou rekonstrukcí – místo mléčné žlázy jsem do prsu dostala malý implantát. Pak za další půl rok mě čekala rekonstrukce prsu po mastektomii na dvě etapy – nejdříve vložení expandéru, který měl za úkol
připravit kůži a pak za další 3 měsíce výměna za implantát.

Bohužel výsledky kvůli ozařování nejsou příliš zdařilé a implantát stále zlobí, důležité ale je, že je malý a
nepřekáží mi při sportovních aktivitách a svoji funkci – mít něco v podprsence plní. Další operace byla hned za další půl rok – odstranění vaječníků a dělohy, tato
operace byla nejméně bolestivá, ale nejvíce psychicky náročná – dělali ji na gynekologicko-porodnické klinice a všude kolem mě byli miminka, chtělo se mi
stále brečet… Po čase se ale hormony zklidnily, prošla jsem si přechodovými stavy a nyní už jsem se vším vyrovnaná. Chodím jen pravidelné kontroly na onkologii a
na další kliniky, kvůli genetické zátěži a snažím se žít zdravě a aktivně. Nepropadat tomu, že mě něco bolí, že jsem často unavená a že nic není jako dřív.

Jsem vděčná za každý den života a snažím se ho žít jako by byl ten poslední. Každou volnou chvilku kdy nejsem v práci (pracuji jako učitelka a svou práci mám moc ráda, ale je velmi vysilující), a kdy můžu být se svojí rodinou nebo sportovat si neskutečně užívám. Věřím tomu, že nemoc už se v dohledné době nevrátí a já vychovám své dcery a nějaký ten čas si užiju i s budoucími vnoučaty, to jsou moje
cíle. Ideální stav by asi byl, kdyby člověk do práce chodit nemusel a mohl se zaměřit jen na své sny… Ale jak se říká, bez práce nejsou koláče.

Další cíle jsou hlavně v profesní a sportovní sféře. Chtěla bych založit hudební program pro děti, který by byl zábavný a přínosný a současně by byl mým budoucím povoláním. Ve sportu je mým snem půlmaraton v běhu, 100 km
v jednom dni na kole, triatlonový závod a kurz cvičitelky zdravotní tělesné výchovy.

Touha a víra jsou mocné čarodějky, takže věřím, že všechny sny si postupně splním.