"Nepřipouštěla jsem si, že se mě rakovina bude týkat."

Marcela Váchová

stamp-3

Marcela Váchová

Euforii střídalo zoufalství a naděje

Svá prsa jsem si nikdy nevyšetřovala, vůbec jsem si nepřipouštěla, že se mě rakovina bude jednou týkat. V mých 45 letech jsem si svůj nádor nahmatala úplně náhodou večer při sledování televize (květen 2015). Nahmatala jsem si na prsu bulku a řekla si: „Tam jsem přece kdysi při kojení mé dcery měla zánět. To je asi zatvrdlina po zánětu.“ Ale nedalo mi to, zánět prsu byl dávnou minulostí. Nečekala jsem a zašla za svým gynekologem, který potvrdil mou domněnku, že to nic není, že to nejspíš bude zatvrdlá mléčná žláza. Přesto mi vystavil žádanku na mamograf s kouzelným slovíčkem „STATIM“. Pane doktore, děkuji, že jste to udělal, zachránil jste mi život.

Ještě týden klidu a pak to šlo hodně rychle. Vyšetření na mamografu a ve stejný den i kontrolní  vyšetření prsu ultrazvukem potvrdilo, že v prsu a bohužel také v jedné uzlině v podpaží jsou dva útvary. Jistota, zda zhoubné či nezhoubné, bude až po biopsii. Z vyšetření jsem se vrátila do práce  brečící, zoufalá, vyděšená. Po týdnu od vyšetření na mamografu mi na stejném pracovišti provedli biopsii, při níž mě nechlácholili, ale velmi lidsky řekli, že to na 90 % je bohužel opravdu rakovina.  Výsledek biopsie ukáže onkologům, o jaký typ nádoru jde a v jaké fázi onemocnění je, neboli „s kým máme tu čest“.

Dalších 7 dní čekání na výsledky biopsie jsem se choulila do náručí svého muže a propadala naprostému zoufalství, nebo naopak zažívala euforické chvíle naděje, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že přijde zázrak a nádor to nebude.  Také jsem si zjišťovala, co nastane, až budu mít výsledky v ruce.  Zda si můžu sama vybrat, kde a od koho se nechám léčit. Oslovila jsem kamarádky, jestli mi nemůžou doporučit, kam se obrátit. Co bylo důležité – po celou dobu čekání na konečný výsledek jsem si každým dnem víc a víc uvědomovala, jak jsem mladá, jak moc  chci žít.  Jak nechci a nesmím teď umřít, protože já přece pomalu zestárnu se svým mužem. Naopak chci vidět, jak si mé dcery budují svůj život a být jim nablízku. V hlavě mi běželo tolik myšlenek. Probleskovalo tolik přání a tužeb. Ale také starostí, jak zvládnu léčbu, jak dlouho to bude trvat a hlavně, jak o mé rakovině řeknu svým dcerám, rodičům, přátelům. Jak se s tou zprávou vyrovnají oni? Byl květen 2015. Starší dcera se připravovala na státnice a na důležitou jazykovou zkoušku, aby si splnila svůj sen, přestěhovat se za přítelem do zahraničí a pokračovat ve studiu na vysoké škole, kterou si vybrala.

Abych se zbavila strachu, potřebovala jsem porozumět tomu, co se právě děje. Začala jsem hledat informace na internetu a byla překvapena, kolik webových stránek podává pravdivé, ale bohužel i zbytečně zastrašující informace o rakovině prsu. Naštěstí jsem objevila stránky Aliance žen s rakovinou prsu. Ihned jsem tam zavolala. Okamžitě se mě ujaly a moje strachy mi vysvětlily. Měla jsem možnost s nimi probírat vše, co mě trápilo. Postupně přicházelo zděšení, kolik nás je a uklidnění, že na to nejsme samy. Díky Alianci jsem se dozvěděla o projektu Bellis, který pomáhá mladým pacientkám s rakovinou prsu, během léčby a také po ní. Byla jsem ráda, že se k nim mohu přidat.

S manželem jsem se domluvili, že o své nemoci řeknu rodině sama. Až bude jasné, co mi přesně je, jaká léčba mě čeká a hlavně ve chvíli, kdy se budu cítit natolik silná, abych o své nemoci mohla mluvit s ostatními. Bylo mi jasné, že nechci rodinu svým sdělením vyděsit. Že bude lepší, když ze mě vycítí mou sílu a víru, že má léčba dobře dopadne a že se uzdravím. Bláhově jsem si myslela, že to na mě nebude poznat. Jenže bylo. Vydržela jsem skoro měsíc, než jsem se jim svěřila. Nebudu lhát, přišly slzy. Byl to pro ně, stejně jako pro mě, velký šok. Ale nezhroutili se. Naopak byli rádi, že se už konečně ode mne dozvěděli, co se se mnou děje. Dozvěděli se, že můj nádor je sice velký, rychle rostoucí a velmi agresivní, ale tím, že je hormonální, se dá velmi úspěšně léčit. Byl vysoký předpoklad, že to zvládnu a vyléčím se.

Plán léčby byl standartní: začít zjišťovacími vyšetřeními (květen 2015), zda není rakovina rozšířena i jinam, pak dostat čtyři chemoterapie v třítýdenních cyklech (červen-září 2015), aby se 2,5 cm velký nádor v prsu a centimetrový nádor v podpažní uzlině zmenšil, zapouzdřil, tudíž mohl být lépe operován. Po operaci (září 2015) dostat 2-4 další zajišťovací chemoterapie a nakonec 33 dávek ozařování (radioterapie), kterými bude ukončena léčba (konec ledna 2016). Po skončení léčby užívat antihormonální tablety. Skutečnost byla taková: nádor se mi po 4 chemoterapiích zmenšil na 1 cm, uzlina v podpaží nebyla vůbec vidět, což byl pro mě nakopávací výsledek první fáze léčby. Mohla být tedy provedena prs šetřící operace s vyjmutím 10 nejbližších uzlin, ve kterých nebylo prokázáno další šíření nádoru z prsu do těla. K ablaci prsu tedy nedošlo a za to jsem moc ráda. Po operaci jsem dostala místo čtyř jen dvě chemoterapie. Ozařování proběhlo, jak bylo naplánováno.

Při léčbě mi bylo špatně i dobře. Měla jsem bolesti, ale častější byly dny bez bolestí. Přišly dny holého zoufalství z toho, co se s mým tělem děje, ale bylo naštěstí více dnů, ze kterých jsem měla velkou radost. Byla jsem totiž schopná chodit ven nebo celou noc prospat. Nemohla jsem ale nic plánovat. Večer jsem ulehala v pořádku a ráno se probouzela s bolestí celého těla, teplotou, rýmou, zimnicí nebo s náladou na bodu mrazu. Nebyla jsem pánem situace. Celé léto jsem raději trávila v Praze. Neměla jsem odvahu odjet mimo Prahu, na dovolenou, na výlet. V zaměstnání mi po dobu léčby vyšli vstříc. Po celou dobu podávání chemoterapií jsem mohla pracovat. První týden po chemoterapii jsem čerpala řádnou dovolenou, další týden jsem pracovala z domova a jen poslední týden před další chemoterapií jsem chodila do práce. Byla jsem ráda. Nevěděla bych co doma dělat, kdybych měla být po celou dobu na neschopence. Takto jsem byla nucena přemýšlet úplně o jiných věcech než pouze o své nemoci a léčbě.

Má léčba skončila v lednu 2016. Už dva roky se vracím po malých krůčkách k normálu. Poslouchám tělo, co mi dovolí a vracím do svého života všechno, co mám ráda. Přestávám se bát říkat si: „Jsem zdravá“. I díky projektům Bellis získávám zpět svoji kondice – plavu, trénuji, zkouším běhat. Někdy to jde, někdy přijde stopka v podobě bolestí kostí, náhlé několikadenní únavy nebo běžné virózy.

Nemoc mi vzala jistotu, že se mi nemůže nic stát. Nemoc mi dala uvědomění si, že mám velké štěstí, protože jsem milována a mám svoji rodinu, jež při mě bude stát v každé situaci. Mám opravdové přátele. Nemoc mi dala poznání, že jen já sama jsem tou hnací silou pro můj život, pro mé zdraví, pro mé štěstí, pro mou spokojenost. Více přemýšlím a pečlivě se rozhoduji o tom, co je pro mě důležité, co dělám, co chci dělat, co musím dělat. Bráním svůj prostor. Co dovolím, to se mi stane.