"Nikdy neodkládej své sny."

Martina Šlincová

stamp-3

Martina Šlincová

Tak trochu netypický příběh o životní pouti na Velehrad

Začínají Vánoce, ale jsou odlišné, melancholické. Outfit ke štědrovečerní večeři je poněkud jiný než roky předtím – na hlavě mám šátek a pod ním nic. Kvůli chemoterapiím jsem přišla o vlasy. Nemyslím nad dárky, přeji si jen, abych dostala ten nejhezčí – zdraví mé a mojí rodiny. Abychom se příští rok opět sešli u vánoční tabule.

Po Novém roce dostávám k chemoterapiím něco navíc, biologickou léčbu. Každé tři týdny injekci do stehna. 12 týdnů dalšího kola chemoterapií utíká jako voda. I díky přátelům, kteří mě vždy vyzvednou doma a odvezou na onkologii do Brna. Děkuji, z celého srdce. Cítím vděčnost. V únoru už mi raší na hlavě nová kštice. Ne moc hustá a ne dlouhá, ale je tam. Nejen já, ale i moji blízcí se radujeme z každého nového milimetru.

Přichází červen a s ním plánovaná operace. Tkáň okolo nádoru je čistá a já jsem neskutečně šťastná. Podzim se nese ve znamení ozařování. 33 frakcí dostávám v Českých Budějovicích. Den za dnem docházím na radiologii a odpočítávám poslední dávky. Přichází konec roku. Dožila jsem se dalších Vánoc. Tentokrát už se šátkem na hlavě nevečeřím, užívám si krátký chic sestřih. V lednu končím rok trvající biologickou léčbu. Ještě vše zkontrolovat. Onkomarkery, scany… jsem zdravá! Slovo remise napsané ve zprávě mi vhání slzy radosti do očí. Znamená to pro mě ještě něco navíc – splnit si svůj sen o pouti na Velehrad.

Je červnová neděle roku 2020. Na zádech mám batoh a před sebou 216 km. Na každý den jsem si naplánovala přibližně 30 km, abych pochod zvládla za týden. Jak to vlastně vzniklo…? V roce 2019 jsme projížděli okolo Velehradu, kde probíhaly slavnosti Lidí dobré vůle. V tu chvíli jsem se rozhodla, že do Velehradu dojdu pěšky, až se uzdravím. Byla to pro mě symbolická cesta za uzdravením nejen mě samé, ale také dalších žen a mužů. Dodat jim odvahu a ukázat, že verdikt rakovina neznamená konec. Naopak je to někdy začátek něčeho nového. A mnohdy i lepšího. Já se třeba seznámila s novými lidmi, spolubojovnicemi díky facebookovým skupinám “Bellis, mladé ženy s rakovinou prsu” a také ,,Malá nebo velká hlavně, ať jsou zdravá”. V obou skupinách vás uvítají s otevřenou náručí. A to je během léčby ale i po ní potřeba – empatie a podpora.

Míjím poslední zatáčku a vidím ceduli Velehrad, vedle níž stojí můj muž. Vítá mě objetím, polibky. Svůj sen jsem si splnila. Teď je čas plnit ty naše společné, dokud jsme zdraví a máme čas. Společně zapalujeme svíčku v místní bazilice za ty, kteří bojují s rakovinou nebo dobojovali. Přání se mi vyplnilo. Řídila jsem se myšlenkou: “Nikdy neodkládej své sny.” Neodložila jsem je.