„Přítel je ten, kdo je u tebe jako záchranný člun, když ztroskotáš a ostatní lodičky uplavou…“

Nikol Juncová

stamp-3

Nikol Juncová

“Na mamograf jste mladá.”

 

Ahoj,

jmenuji se Nikol Juncová, nedávno mi bylo 31 let, jsem bezdětná, ale doufám, že se tohle změní 😊

Můj příběh začal v roce 2017, kdy jsem opakovaně neměla dobré výsledky stěrů z děložního čípku a byla poslána na biopsii, která potvrdila buněčné změny. Bylo potřeba podstoupit konizaci čípku v celkové narkóze – bez váhání jsem operaci podstoupila. Bylo to krátké a myslela jsem si, že tím mám vše za sebou, ale neměla.

Přišlo září 2018, když mi přítel nahmatal něco zvláštního v levém prsu, bulku. Ten den si pamatuji jako včera, byla neděle večer, my leželi u televize a odpočívali před pracovním týdnem. Okamžitě jsem vyskočila z postele a začala šílet strachy, bála jsem se toho nejhoršího. (Babička, kterou jsem nikdy nepoznala, zemřela na rakovinu prsu ve 42 letech a to jsem měla před očima, přítelova maminka zemřela také na rakovinu, a to měl před očima zase on.) Raději jsem se uklidnila, vzala do ruky telefon a začala googlit, kam mám zajít. Hned v pondělí ráno jsem vyrazila k praktické lékařce (gynekoložka ordinovala pouze pátky) a co tomu osud nechtěl, buch, na dveřích nápis DOVOLENÁ.

Byl určen zastupující lékař – jen pro akutní případy – a já si řekla, že přeci jsem akutní případ. Vydala jsem se tedy na druhý konec města k lékařce, kterou jsem v životě neviděla. V čekárně jsem seděla asi hodinku a nic se nedělo, klepla jsem na sestru a ta se divila co tam dělám, že tahle doktorka zastupuje tu moji až v pátek a dnes po – čt zastupuje kolegyně na poliklinice, kde jsem ráno byla. No, nic, co teď? Poprosila jsem je, jaby mě vzali, protože jsem to už nemohla vydržet. Nakonec jsem se do ordinace dostala, ale lékařce se nechtělo se mnou něco řešit. Na mamograf jsem podle ní byla moc mladá a že si mám počkat na svoji praktickou lékařku. Podařilo se mi i tak odejít s žádankou na ultrazvuk prsou na polikliniku, kde mě ihned přijali. Výsledek zněl FIBROADENOM v levém prsu 2 cm, v pravém 1 cm. Uf, odpadl ze mě prvotní stres, ale pořád mi něco v hlavě hlodalo.

V pátek jsem zajela s výsledkem ze sona na gynekologii, ona (ani ji už nemohu nazvat doktorkou!), vzala výsledek, hmm to nic není, to má každá druhá, to zmizí, přijďte za rok na kontrolu. Tohle vynesla, aniž by se mě dotkla, nebo zvedla hlavu od stolu, přitom právě ona mi prováděla konizaci čípku a v papírech u ní mám zaznamenanou rakovinu ze strany babičky.

Šokovaná jsem ze sebe vykoktala, že mi tohle nestačí, proto mi velmi neochotně napsala žádanku na mamograf a nezapomněla podotknout, že si na vyšetření počkám (určitě ne rok jak k ní, pomyslela jsem si). Objednala jsem se na mamograf přes online formulář, termín nebyl tak hrozný, dočkala jsem se v listopadu. Dokonce mi po objednání volali, co tam chci dělat, že jsem mladá, ale ať tedy přijdu (pořád jsem jen slyšela „na mamograf jste mladá“, ale že by mi někdo vysvětli proč, to ne!). Bulka mě začala bolet a v pravém prsu dokonce opravdu zmizla. Jupí, pomyslela jsem si, že je to opravdu to, co má každá druhá a rakovina přece nebolí! Nastal den D a mamograf. Proběhlo vyšetření: „Počkejte si na chodbě“, otevřeli se dveře a v nich primář s papírem: „Tady máte, za nás nic, nashledanou“. Koukala jsem jak opařená, ale naštěstí se rychle probrala a možná i díky vnitřnímu instinktu (díky za něj!) jsem se vykoktala: „A co teď? Mě to bolí!“. „Jo? No dobře, pojďte za sestrou, ona vás odvede na oddělení, kde se o tohle starají“. Sestra mne zavedla na oddělení senologie, kde jsem se objednala na prosinec a jela domů. Přijela jsem tam na kontrolu, v křesle seděl starší pan doktor a řekl mi: „Konečně jste tam, kde máte být, tady tomu rozumíme“, vyšetřil mě a řekl, ať vysadím antikoncepci a dostavím se za 4 měsíce na kontrolu.

Konečně to ze mě opadlo a vypustila jsem slovo rakovina z hlavy, ale ne na dlouho. Už po Novém roce, jsem pociťovala bulku víc a víc, bolela mě, rostla a měla jsem pocit, že jsou tam dvě. No nic, vzchop se, řekla jsem si, zvedla telefon a zavolala na senologii, že se mi to nelíbí. „Dobře přijďte co nejdříve“. V únoru jsem u nich seděla znovu. Tentokrát už lékař tak plný optimismu nebyl a poslal mě na sono u nich v nemocnici. Podotýkám, že do té doby jsem měla pouze ultrazvuk ze září, který byl proveden na malé poliklinice (tím ji nechci hatit, ale jen říct, že jsem se nedostala na vyšetření na klinice, kde se tato problematika řeší, pouze mamograf, který, jak jsem zjistila později, je v mladém věku k ničemu vzhledem k odlišné struktuře mléčné žlázy).

Sono proběhlo, bulky byly opravdu dvě a každá měla už téměř 5 cm. Byla navržena biopsie, ale personál si stál stále za tím, že se jedná o nezhoubné útvary. Pro výsledky jsem si měla přijít na oddělení onkologie, což mě dost vyděsilo, ale prý je to standardní postup.

Pro výsledky jsem si šla 27. 3. 2019, jasně si to pamatuji i teď. Byla jsem objednaná na 8 hodinu, bylo 10 pryč a já pořád čekala. Najednou zavolali mé jméno, konečně! Vešla jsem do ordinace, kde seděla onkoložka s vážným výrazem a že si mě napřed prohlédne. Výraz měla opravdu šílený, bylo mi tak hrozně úzko a ona pořád neříkala nic k výsledkům.

„Paní doktorko, vy se tváříte strašně, co mi je?!“ vyhrkla jsem ze sebe.

„No dobře“, řekla a pokračovala: „Máte bla bla bla.“

Nerozuměla jsem. „Mám rakovinu?“

„Ano, máte.“

„Umřu?“

„Musíte se ihned začít léčit…“

„Umřu?“

„Uděláme vše proto, aby ne.“

Pak už jsem měla temno a nevím co říkala, jen, že včera bylo pozdě a vše musí být rychlé. Diagnóza zněla triple negativní karcinom, inflamatorní, BRCA1 pozitivní… Ještě ten den jsem byla na sono břicha, u gynekologa, aby mě dal injekci na ochranu vaječníků – tím jsem se dostala do umělého přechodu. Druhý den následovala scintigrafie kostí, rentgen nohy, protože na scinti se zdálo něco podezřelého na stehně. Naštěstí se metastázy nikde nepotvrdily a v pátek už jsem byla hospitalizovaná v nemocnici na zavedení PICC a první chemoterapií začal můj boj.

V sobotu mě pustili domů, cítila jsem se dobře. Třetí den jsem začala blednout a mít nechuť k jídlu, kovový pocit v puse, ale dalo se to zvládnout. Po 5 dnech mě začalo hodně bolet v krku, takže jsem si zajela k obvodní. Dala mi antibiotika, podle onkologů jsem je mohla. Nicméně odpoledne se teplota vyšplhala k 38°C, a proto se jelo na pohotovost na krevní obraz. Bylo zle. Všechny krvinky jsem měla na hraniční hodnotě a byla ohrožena na životě. Řešení? Hospitalizace, antibiotika do žíly a injekce na růst krvinek. Antibiotika po 2 dnech stále nezabírala, horečka byla už 39°C. Dostala jsem jiná antibiotika, která už zabrala. I krvinky se vzchopily. Po 10 dnech mi začaly padat vlasy, byl to hrozný zážitek. Vím, že to zní povrchně, ale kdo to nezažil, nepochopí, jak moc frustrující to může být. Od té doby jsem alergická na věty „Vlasy dorostou, hlavně ať jsi zdravá“ a „Vypadáš dobře“.

Chemoterapie se upravila tak, aby mi se mnou už tak nemávala. Chodila jsem každé pondělí a injekce na růst krvinek jsem dostávala pro jistotu automaticky. Dalo se to zvládnout, nevolnost nebyla tak silná, jak bývala dříve. Ani jednou jsem nezvracela.

Pomalu jsem se začala dostávat do problematiky rakoviny prsu a zjišťovat, co přesně mám. Dost mi pomohly pacientské skupiny na Facebooku, kde jsem zjistila hodně informací, dostalo se mi podpory, a dokonce nových přátel. Právě toho si na své nemoci nejvíce cením, že mám opravdu spoustu nových přátel a z těch, které jsem měla před nemocí, zůstali ti opravdoví a byli mi velkou oporou. Přítel je ten, kdo je u tebe jako záchranný člun, když ztroskotáš a ostatní lodičky uplavou…“

Do konce srpna jsem měla dochozenou chemoterapii, cítila jsem se slabá, unavená a hlavně zpocená (za to mohly hlavně hormonální injekce a samotná chemoterapie). V září jsem podstoupila oboustrannou mastektomii s okamžitou náhradou silikony. (Ano v září! To měla být kontrola u mojí, v tuto dobu již bývalé gynekoložky! Mohla jsem být už v háji, kdybych dala na její slova a ne na svůj instinkt.) Tahle operace zabrala pár hodin na sále. Hlavní pro mě bylo, že odebraná sentinelová uzlina byla čistá a nebylo třeba brát další uzliny. Čekala jsem na výslednou histologii odebraného nádoru, který chemoterapie nedokázala úplně zničit. Výsledek zněl, že opravdu nějaké nádorové buňky přežily, a proto se nasadila chemoterapie v tabletách. Ta už nebyla tak drastická a začali mi růst vlásky. Konečně jsem si zase začala připadat jako normální člověk. Nicméně psychika byla na bodu mrazu a já se rozhodla navštívit psychologa. Dostala jsem antidepresiva, která beru dodnes. Chemoterapii v tabletách jsem brala do února 2020 a v březnu začalo ozařování v nádechu. Proč ozařování, když proběhla mastektomie? Měla jsem nádor inflamatorní, což znamená, že rád zasahuje i kůži, proto. Frakcí bylo 25, byly náročné a bolestivé, kůži jsem měla ošklivě spálenou. Ale pro záchranu života se to muselo a dalo vydržet.

V květnu 2020 přišel okamžik velké kontroly – magnetická rezonance prsou. Výsledky byly v pořádku! V tu chvíli jsem byla doslova nejšťastnější člověk na světě. Zjistila jsem, že někdy ti dá život druhou šanci! Do zprávy z onkologie bylo zapsáno to kouzelné slovíčko REMISE.

Nyní už 2 měsíce pracuji, sice na 6 hodin, ale jsem šťastná mezi lidmi a zpět v procesu. Na přelomu listopadu a prosince plánuji lázně v Karlových Varech. Vybrala jsem si toto období kvůli vánoční atmosféře, kterou zbožňuji. Budu chodit na kontroly každé 3 měsíce a po 2 letech můžu založit rodinu. S přítelem opravujeme domek, vidím svoji budoucnost jasně a věřím, že vše zlé je za mnou. Následky léčby, jež zůstaly, jsou zanedbatelné za cenu života. Příteli moc děkuji, že celou dobu stál při mně i s holou hlavou, oteklým tělem, bez řas a obočí… Když jsem byla nejvíc na dně, vždy mě podržel. Vím, že to pro něj bylo těžké, dokonce bylo i období, kdy se vztahovala mračna nad naším vztahem, ale zvládli jsme to a já ho miluji o to víc.

Prosím holky, nenechte se odradit a bojujte za vyšetření na které máte nárok, síla úspěchu je v časném řešení. Držím nám všem pěsti! 😊