Byla jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat biologickou i hormonální léčbu.

Radka Kozáková

stamp-3

Radka Kozáková

Jak začít? Možná slovy: „Nalaďte se optimismem a pozitivní energií!“ Pro mne to je a bylo to nejdůležitější, co by člověk měl ve chvíli, kdy slyší poprvé vyslovenou větu: „Máte zhoubný nádor na prsu,“ udělat. I když to zní dosti neuvěřitelně, důležité je věřit, že se vše v dobré obrátí, že to člověk zvládne, že má pro co žít a proč bojovat. Tudíž si nesmí dovolit propadnout panickým a depresivním stavům. Ano, je to strašně těžké! Bohužel vím, o čem píšu…

Je mi jedenačtyřicet let. Mám osmiletou holčičku, která je smyslem mého života, skvělou rodinu, rodiče, bratra s rodinou, přítele a nejlepší kamarádku. V neposlední řadě i hodně přátel, kterých si strašně moc vážím a které mám všechny moc ráda.

Jsou to tři měsíce, když jsem si nahmatala v jednom prsu bulku. Tím se okamžitě rozjel velký kolotoč. Čekání, zda bude diagnóza potvrzena. Doufání, že bude vyvrácena. Nebyla. Nejdříve ultrazvuk, následně okamžitý mamograf a biopsie. Čekání. Dlouhé, strašné. Diagnóza rakoviny prsu potvrzena! Na okamžik se mi zhroutil svět. Co bude dál? Jak dlouho budu ještě žít? Co bude s dcerou? Je ještě tak malá. Dožiju se alespoň jejího dospívání? Pak jsem si ale řekla: „Tak to NE!!! Máš tady svou milovanou holčičku, rodinu, přítele, kamarády. Máš proč žít a proč bojovat. Zahoď černé myšlenky a začni myslet pozitivně!!!“ Od té doby jsem si nepřipustila myšlenku, že bych léčbu nezvládla a že bych neměla ten boj vyhrát.

Strašně těžké je říci okolí o vlastní nemoci. Nejhorší je to samozřejmě těm nejbližším. Jejich reakce? Pláč, nechápavé pohledy, dlouhé mlčení a k tomu vaše paradoxní utěšování, jelikož vy jste se s tím už „smířila“.

Velmi důležité je důvěřovat. Věřit, že jste v těch nejlepších rukou, v rukou odborníků lékařů, kteří přesně vědí, proč volí daný způsob léčby a ne jiný. Důležité je se ptát. Ptát se opravdu na vše, co člověka napadne. Důležité je číst různé brožurky, které najdete v každé onkologické a mamologické ordinaci, a neméně důležité je o všem mluvit. Jak s lidmi, které potkalo něco podobného, tak se svými nejbližšími. Pojmenovávat věci pravými jmény a nic si nenalhávat. Snažit se předem připravit na vše, co bude následovat. Alespoň mně toto strašně moc pomáhalo a dodnes pomáhá.

Zjištění, že nemám metastázy, bylo jak když spadne balvan ze srdce

Nezbytné je absolvovat další vyšetření, která jsou důležitá pro vyloučení metastáz v jiných orgánech. Opět to neskutečně dlouhé čekání jaké budou výsledky? Pokaždé jsem pevně věřila, že se nikde nic dalšího nepotvrdí. Bohužel, po ultrazvuku břicha bylo zjištěno „něco na játrech“. Něco, u čehož nelze s mojí diagnózou vyloučit, že se nejedná také o nádor. Další rána. Člověk se „smíří“ s rakovinou prsu a teď přijde jiná diagnóza. Podstatně horší, metastázy na játrech! Paradoxně jsem se i na tuto možnost začala psychicky připravovat a pomalu se smiřovat s tím, kdyby se to na magnetické rezonanci potvrdilo. Čekání na výsledek z magnetu bylo něco nekonečného. Když pak zazvonil mobil a vy víte, že to je to, na co čekáte, strašně těžko se člověku ten hovor přijímá. Pocit, kdy vám spadne ze srdce velký balvan při sdělení, že se o metastázy nejedená, připadá člověku, který se na vlastní kůži nic podobného nezažil, nepochopitelný. Neskutečná radost z toho, že mám „jen“ rakovinu prsu, je nepopsatelná.

Operace proběhla jak měla, věděla jsem, že musím bojovat

Začátkem prázdnin 2013 jsem podstoupila operaci. Chirurgicky mi byl vyjmut nádor a všechny mízní uzliny v podpaží. Vše proběhlo, jak mělo. Reoperace nebyla nutná a já poctivě cvičila s rukou, aby byla brzy pohyblivá a nezačala otékat. Po třítýdenní rekonvalescenci jsem šla poprvé do onkologické ambulance, abych si poslechla, co bude následovat dál. Přišlo období, kdy jsem si šla pořídit paruku, šátečky, kloboučky, a díky svým úžasným kamarádkám to byla i prima zábava. V té době mi vlastně „nic“ nebylo, a tak jsem měla optimismu na rozdávání. Ale ne nadarmo se říká, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Aby toho nebylo málo, tak mne opustil můj psí kamarád, který žil s námi v bytě a kterého jsme měli jako člena rodiny. Strašně moc to bolelo a pro mne to byla velká ztráta. Ale musela jsem si říci: „Musíš jít dál. Soustřeď se na svou léčbu a bojuj!“

Měla jsem osm chemoterapií (srpen až prosinec 2013… série 4+4) Netvrdím, že mi nebylo špatně, že jsem neměla několik dní žaludek jako na vodě, že hodnoty bílých krvinek nebyly několikrát na nulové hodnotě, že mne nebolely „kosti“, že jsem ani nemohla vstát z postele …ale stále jsem čekala na horší stavy J …Možná právě proto mne to docela utíkalo a určitě také proto, že jsem vždy věděla, že to zase odezní a bude fajn….že to zkrátka patří k boji o můj život! Těžké bylo i období, kdy člověk přijde o vlasy, obočí, řasy, nehty… zvykala jsem si na roli mimozemšťana těžko. Úsměvné bylo, když mne viděla poprvé má malá slečna a řekla mi:„Jé, mamko, ty bys mohla hrát v Návštěvnících.“ Byla jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat hormonální i biologickou léčbu. Bioléčba (Herceptin) byla na rok a půl a hormonální v podobě každodenní tabletky trvá do dnes a bude ještě několik let pokračovat. Měla jsem i sérii radioozařování (cca34x). Byla jsem popálená, mazala se sádlem, byla velmi unavená, ale vše se krásně zahojilo a dnes není nejmenší známka, že by něco takového probíhalo :-). Velice jsem si uvědomovala, jaké mám velké štěstí, že mohu mít naordinováno vše, co v současné době medicína v boji proti rakovině má a zná. Nyní jsem ¾ roku (09/2014) od ukončení bioléčby a pokračuji v hormonální léčbě… trochu zlobí (natéká) odoperovaná ruka (uzliny) a i jsem si už „vyzkoušela“ jaké to je mít „růži“ (bohužel né tu krásnou květinku J), ale i s tím se dá žít a s mířit…to je to poslední.

Pomalu se vracím do původního těla

Nyní se pomalu vracím do „původního“ těla a musím říci, že to jde moc pomalu. Kondička, která kdysi byla, se nabírá opravdu pozvolna, ale už jsem začala opět sportovat a chodit na koníčky, které mne moc chyběli. Také jsem se již vrátila na poloviční úvazek do své práce a i to je pro mne velká změna v návratu k normálnímu chodu života. A ještě jeden okamžik mne vstoupil do života a obohatil na duši a srdíčku… byla jsem seznámena s Belliskami, organizací, která pomáhá mladým ženám s rakovinou prsu jak v období léčby tak i po ní. Jsou to úžasné ženy, nabité pozitivní energií a optimismem. Každá má svůj vlastní, velmi silně emotivní příběh a každá z nich je velkou bojovnicí za život. Jsem šťastná, za to, že mám to štěstí je míti za přítelkyně a býti přijata jako jedna z nich!

Na závěr mého příběhu, bych chtěla moc poděkovat mému nejbližšímu okolí. Vím, že devadesát procent mého pozitivního myšlení vyvěrá z podpory, kterou mám kolem sebe. Všem se nám najednou změnily priority života a cítím, jak je kolem mne strašně moc lásky a porozumění. Tato nemoc je skutečně o psychice. A upřímně obdivuji lidi, kteří dokáží s nemocným člověkem tuto nemoc ustát a být s ním ve všech okamžicích… velká poklona a velké DÍKY!!!

Ráda bych popřála všem, aby se uzdravili a mysleli pozitivně, protože duševní rozpoložení – pohoda a láska okolí je základem fyzického zdraví!