Zuzana Zátková

stamp-3

Zuzana Zátková

První bulku v prsu mi našel v roce 2000 manžel. Velmi mě to zaskočilo, ale lékař-mammolog, ke kterému jsem se hned objednala, mi sdělil, že jde jen o cystu, kterou má spousta žen. Tak jsem to dál nijak neřešila, jen jsem každé dva roky docházela na preventivní prohlídku. V naší rodině se nikdy rakovina prsu ani jiná rakovina neobjevila, takže jsem byla úplně v klidu. Větší problémy se objevily až při mém druhém těhotenství. Trápily mě vpáčené bradavky, z levého prsu navíc ještě něco vytékalo. Objednala jsem se před porodem znovu na kontrolu a vyslechla si, že to jsou jen hormonální změny a že jsem v pořádku. Po porodu nastaly komplikace s kojením. Trpěla jsem častými záněty levého prsu, stále se mi na levé bradavce tvořily trhliny, šupinky a v prsu mi zůstávaly tvrdé bulky. Navíc i moje miminko odmítalo pít z levého prsu! Prakticky to dopadlo tak, že jsem z levého prsu vůbec nekojila. Když jsem po skončení kojení navštívila lékaře,  bylo mi po pohmatové kontrole a sonografii sděleno, že trpím chronickým zánětem prsu. Moje obtíže se ale stupňovaly, já ale věřila lékařům, že mí prakticky nic zvláštního není. Několikrát jsem se o svých problémech s prsy bavila s maminkou a sestrami. Nabádaly mě, ať to řeším, ale já nevěděla jak. Vždyť můj lékař říkal, že o nic nejde! V roce 2006 jsem problém s bradavkou řešila na kožním oddělení, kde mi po 3 měsících sdělili, že ty moje problémy budou pořád přetrvávat, pokud mám chronický zánět prsu. V roce 2006 a 2007 jsem v několika časopisech narazila na články o rakovině prsu. Zjistila jsem, že mám podobné příznaky jako ženy, které o své nemoci vyprávěly. Proto jsem zašla ke své obvodní lékařce, abych se s ní poradila. Ta mě ihned napsala doporučení na výborné pracoviště do Prahy na Zelený pruh. Zde mi během jedné hodiny provedli sono i ultrazvuk, vzali biopsii a velmi šetrně vzhledem k závažnosti oznámili výsledek – v prsu tři velké nádory, s metastázemi ke klíční kosti, s tím, že v pořádku nejsou ani spádové uzliny. Zároveň jsem si vyslechla, že mě bohužel čeká ablace levého prsu a ne zrovna lehké období. Výsledek biopsie prokázal, že nádory jsou zhoubné a velmi agresivní. Tato informace mě naprosto šokovala.V prvním okamžiku jsem vůbec nemyslela na sebe, ale především na své děti, kterým tehdy byly tři a pět let. Vysvobozením a útěchou mi v prvních dnech diagnózy byla dovolená ve Francii, kam jsem po vyšetřeních mohla díky schválení lékařů s rodinou ještě odjet. Změna prostředí, ale i podpora nejbližších mi dodaly sílu na budoucí operaci a léčbu. Během dovolené jsem byla s lékaři v telefonním kontaktu a hned po dovolené jsem nastupovala na onkologii do Prahy na léčení. Velkou oporou mi byl manžel – vozil mě na léčení do Prahy, na onkologické pracoviště, kde jsem podstupovala chemoterapie i operaci – ablaci prsu, a jeho rodiče, kteří denně pomáhali s péčí o dětí. Když mi bylo nejhůř a hrozilo, že mi zastaví chemoterapie, naložil mě manžel i s dětmi do auta a odvezl k mamince, která bydlí 300 km a ta se o mě starala. Pomáhaly mi i kamarádky, které mi občas uvařily nebo pravidelně žehlily, pomáhaly doma s úklidem a zároveň mi byly psychickou oporou. Během ozařování jsem se dostala do nemocnice Chomutov a díky tomu i do onkologického sdružení Kapka 97 v Chomutově, ve kterém se nyní snažím angažovat.Snažím se šířit osvětu a přesvědčit ženy, aby chodily na preventivní vyšetření bez ohledu na to, jestli u nich v rodině rakovina prsu je či nikoli. Díky sdružení Kapka 97 jsem se dostala do Aliance žen s rakovinou prsu a získala informaci o sekci mladých pacientek Bellis. Pokud Vám tuto diagnózu objeví lékaři včas, neprojdete tak náročnou léčbou jako já. Já jsem absolvovala 4 předoperační chemoterapie, operaci – ablaci levého prsu, 12 týdenních pooperačních chemoterapií a 25 dávek ozařování. Po něm jsem hned nastoupila roční biologickou léčbu. Moje léčení probíhalo v době od července 2007 do dubna 2009, v červenci 2007 mi bylo 33 let. Teď v roce 2015 jsem doposud v pořádku, prošla jsem genetickými testy, jsou negativní. Takže pro mou rodinu bylo dost šokující, že v létě 2012 diagnostikovali rakovinu prsu i mojí mamince, bylo jí 68 let.

Po první operaci a rozboru nálezu musela absolvovat také ablaci prsu a podstupuje nyní hormonální léčbu.

Teď v roce 2015 to hodnotím následovně – rakovina mi spoustu vzala, ale mnoho dala. Vzala mi ten pocit lehkomyslnosti, který má každý zdravý člověk. Dala mi pocit pokory, ale i radosti z každého dalšího dne, z maličkostí. Dala mi zdravotní následky v podobě lymfatického otoku, což je občas náročné, je to handicap. Zapomínám často, že jsem vlastně přišla o prso. A nádherný prsa byl vždycky můj sen. Rozpadla se mi rodina a prošla náročným 2 letým rozvodem s bojem o děti. Začínám prostě od začátku. A jak mi říká moje onkoložka, rakovina, byla jen zkouška, abych si uvědomila, že to všechno zvládnu.