Zuzka Vojtek

Ahoj spolubojovnice…

Jmenuji se Zuzka Vojtek, je mi 36 let a mám tři děti ve věku 14, 12 a 5 let. Loňský rok 2019 vypadal ze začátku nadějně. Měla jsem práci, jež mě bavila a naplňovala. Rodinu, kterou jsem žila. Nicméně v jedné minutě se mi změnil celý život. Vše se otočilo vzhůru nohama.

Vše začalo relativně nenápadně a nebýt mé intuice, mohlo vše být jinak, hůř.

Zhruba 4 roky jsem měla opakovaně špatný cytologický stěr, který mě sice znepokojoval, ale můj obvodní gynekolog mi stále opakoval, že se nejedná o rakovinu děložního čípku. Věřila jsem mu, ale obavy jsem měla stále. Má babička a teta měly rakovinu, i můj otec měl rakovinu. Snažila jsem se vše zlé od sebe odehnat a nepoddávat se tomu. Jenže vše mělo být jinak.

Když jsem v březnu toho roku začala po styku krvácet, přišlo mi to už víc než podezřelé. Trvala jsem na konizaci děložního čípku. Další děti jsem už nechtěla, tak nebylo co řešit. Chtěla jsem tu pro ně hlavně být. Zákrok jsem podstoupila ambulantně a bohužel ještě ten den skončila v nemocnici na pohotovosti pro velké krvácení. Na sále mi doslova zachránili život, ztráta krve byla příliš velká. Pár týdnů na to jsem byla na kontrole u gynekologa a ten mi s úsměvem sdělil, že podle výsledků histologie to byl karcinom, ale už je pryč a jsem zdravá. Přišlo mi to zvláštní a zeptala jsem se: „To je vše, je to tak jednoduché?“ Odpověděl, že ano a že už budu jen sledovaná v jedné nemocnici. Nicméně až tak jednoduché to nebylo.

Pan doktor mi ve fakultní nemocnici na základě histologie a toho, že jsem nechtěla další děti, navrhnul hysterektomii přes břišní stěnu, aby mohl vše prohlédnout, odebrat uzliny a ujistit se, že něco neproniklo dál do těla. Souhlasila jsem téměř bez váhání. Následovala tedy hysterektomie břišní stěnou s ponecháním vaječníků vzhledem k mému věku. Zážitek to byl děsivý, nepříjemný, ale nezbytný. Vydržet se to dalo, vlastně člověku nic jiného ani nezbývalo. Po pár týdnech na kontrole přišla obrovská radost. Až jsem to radostí obrečela. Nikde už nic dalšího totiž nebylo, vše čisté i uzliny. Nemusela jsem podstoupit chemoterapii a další léčbu. Operace byla dostačující. Byl to obrovský důvod k oslavě a radosti, která ovšem netrvala dlouho.

Další rána totiž přišla zhruba tři týdny po kontrole. Natáhla jsem se na pohovku s tím, že se podívám na pěkný film a udělám si pohodový večer. Znáte to, když děti spí, manžel spí a vy máte čas jen a jen na sebe. Jenže krásná představa pohodového večera se během okamžiku rozplynula. Dívala jsem na televizi, když v ten moment mě zašimralo nad prsem a já jsem se musela poškrábat. Ucítila jsem něco pod prsty. Byla to boulička, která nebolela. Polil mě studený pot a začala jsem panikařit. Snažila jsem se uklidnit a pořád dokola jsem si opakovala, že není možné během tak krátké doby mít druhou rakovinu, že to bude cysta nebo něco takového. Že to bude dobrý! Po probdělé noci jsem volala svému obvodnímu lékaři a hned jsem upalovala na sono, kam mě okamžitě poslal. Naštěstí mě vzali ihned. Při vyšetření jsem podle obrazovky, na kterou jsem hleděla, tušila průšvih. A lékařka mi ho potvrdila. Chtěla za dva dny mamograf a biopsii. S velkým strachem jsem podstoupila mamograf s biopsií a nastalo období čekání.

Po pár dnech přišla tolik tušená zpráva. Intuice mne opět nezklamala. Triple negativní nádor, grade 3, velikost 1,9 mm – velmi agresivní karcinom prsu. Zhroutil se mi svět. Okamžitě jsem frčela do fakultní nemocnice, kde následovala spousta vyšetření – sono prsou, sono břicha, rentgen plic, scintigrafie kostí, krevní vyšetření apod. Rozhodlo se, že bude záchovná operace, chemoterapie a ozařování. Dostala jsem žádanku na genetické vyšetření vzhledem k výskytu rakoviny v rodině a mému věku. Říkala jsem si, že mám štěstí, že bude záchovná operace, že nebudu bez prsou, a zároveň jsem se děsila chemoterapie. Byla pro mě něco jako noční můra, která mě děsila celý život. Po operaci pro mě bylo dost povzbuzující to, že uzliny byly čisté, uklidnilo mě to a já si řekla hurá do boje!

Chemoterapií bylo 16, ale já šla touto pro mě děsivou cestou krůček po krůčku a rvala se občas i sama se sebou. Jednou jsem byla nad věcí a podruhé jsem padala na kolena a snažila se znovu vstát a bojovat. Nebylo to snadné, ale upřímně jsem to čekala mnohem horší. Chemoterapii jsem úspěšně zvládla. Během této doby jsem si spoustu věcí i uvědomila, pochopila a vše tak nějak přijala. Přijala jsem i to, že se mi v tu dobu rozpadlo manželství a na spoustu věcí jsem byla sama, a tak nějak bez opory.

Aktuálně mě čeká mastektomie obou prsů kvůli zjištěné BRCA1 genové mutaci (což jsem čekala a co ledacos vysvětluje), snad s okamžitou náhradou a i odstranění ponechaných vaječníků. Přede mnou je ještě dlouhá cesta. V září budu mít kontrolu po 4 měsících po chemoterapii u svého onkologa, modlím se, aby vše bylo dobré. Do té doby musím absolvovat vyšetření u dermatologa, v oční ambulanci, dále sono břicha, mamograf atd. Je toho dost, ale přes to vše se stále snažím držet hlavu vzhůru, i když je to občas opravdu těžké. Chci vše zvládnout, musím vše zvládnout a udělat maximum pro to, abych tu byla pro své tři děti.

A od jisté doby mám v oblibě tento citát…
,,Sni, jako bys měl žít věčně. Žij, jako bys měl zemřít dnes.”

Všem holkám s touto diagnózou chci vzkázat jen jedno. Hlídejte si je, a i kdyby na vás ta potvora dělala bububu, tak nikdy se nevzdávejte!!! Hlavu vzhůru a hurá do boje! ❤️

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.