Štěpánka Hanslová

Kde začít svůj příběh…? Nejspíš na začátku, tam kde to všechno začalo.

Byl listopad 2018. Žila jsem si krásný život a se vším jsem byla moc spokojená. Mám dvě skvělé dcery (nyní 26 a 9 let), báječného manžela, práci, která mě moc bavila, a kamarádky. Mohu říct, že jsem byla šťastná a zdravá žena. Aby ne, byla jsem sportovkyně, nekuřačka, téměř abstinent, bez jakýchkoliv neduhů. Někdy jsem se před kamarádkami až styděla, že mám tak báječný život.

Byla jsem zodpovědná nejen ke svému životu, ale také ke svému zdraví, a proto jsem šla z preventivních důvodů ve 45 letech na svůj první mamograf. Doteď jsem za to rozhodnutí sama sobě vděčná. Nic mě nebolelo, nic jsem si nenahmatala, zkrátka jsem myslela, že to bude jen prevence.

Jenže za pár dnů mi lékařka volala, že se jí něco nezdá. Utěšovala mě, ať jsem v klidu, že je to jistě nějaká banalita. Pro jistotu ale navrhla biopsii, se kterou nespěchala, protože přeci nešlo o nic vážného. Na odběr tkáně z nálezu jsem se dostala až na konci ledna 2019! Dva a půl měsíce po mamografu. Do té doby jsem žila pohodově, prosinec jsem strávila s rodinou v Thajsku a útvar v mém těle jsem úplně pustila z hlavy. Kdyby to přeci bylo špatné, tak by mi zákrok udělali hned. To jsem si tehdy myslela…

Samotná biopsie se moc nepovedla, protože jsem se ještě třikrát na „místo činu“ vracela, aby mi zastavili krvácení. Doma jsem pak ležela, ránu ledovala a krotila stále vytékající krev. A věřila jsem, že mám nejhorší za sebou. Už jen modřina a díra v prsu mi tu nepříjemnost připomínaly. Pro výsledky jsem si zašla 7. 2. 2019 spolu s manželem. Tam nám lékařka řekla, že mám karcinom prsu. Měla jsem dvě možnosti – buď odstranění pouze nádoru nebo celého prsu. Hned jsem věděla, že chci prso pryč, abych byla zdravá. Manžel byl z mé nemoci i mého rozhodnutí v šoku a jen lapal po dechu. Ukonejšila jsem ho slibem, že si pak nechám udělat parádní prsa. Nechápal, jak si v takové situaci můžu dělat legraci, ale to je už moje povaha. Být neustále optimisticky naladěná, ať se děje cokoli. Ale i pro mne to byl šok. Okamžitě jsem vzala vše do svých rukou a začala se zajímat o kroky potřebné k uzdravení. Telefonovala a zjišťovala jsem si informace, setkávala se s lékaři, vybírala nemocnici k léčbě a podstoupila další vyšetření.

Na magnetické rezonanci se ukázalo, že nález byl daleko horší, než se původně zdálo a mamograf nezobrazil dva malé útvary pod prsní žlázou, které měly vysoký růstový faktor a byly velmi agresivní. Asi za měsíc jsem podstoupila mastektomii a čekala na výsledky histologie. Kvůli odstranění celého prsu, mi má skvělá onkoložka řekla, že radioterapie nebo chemoterapie nakonec nebudou možná třeba. Bohužel po výsledcích histologie z odebraného ložiska mi byla z preventivních důvodů nasazena chemoterapie a poté i biologická léčba. Onkoložka mi při pohledu na výsledky histologie řekla, že nade mnou stáli andělé, protože, kdybych přišla o pár měsíců později, mohlo být už pozdě. Často mi ta věta zní v uších.

Neměla jsem vůbec chuť řešit nějaké zbytečnosti nebo snad delší a náročnější léčbu. Vše jsem přijala a podstoupila s jedinou možností a vizí být ZDRAVÁ. Podstoupila jsem spoustu „nových“ věcí a poznala dost lékařů a zdravotnického personálu. Naštěstí se vesměs jednalo o kvalitní péči s profesionálním přístupem. Neměla jsem předtím s nemocnicemi, vyjma porodnic, žádné zkušenosti. Ozařovaní jsem nakonec dostala také. Kvůli levostrannému nálezu jsem absolvovala ozařování v Protonovém centru. Získala jsem tedy díky nemoci léčbu „All inclusive“ – vše co bylo v nabídce. Nyní se ještě stále léčím, protože docházím na injekce biologické léčby.

Jak jsem to všechno zvládla?

Nechci se rouhat, ale vše jsem zvládala výborně, protože jsem si řekla, že budu zdravá. Tím jsem se řídila a poslouchala lékaře, všechna vyšetření a zákroky jsem brala jako podmínku vyléčení. Nečekala jsem žádné vedlejší účinky léčby a ony nepřišly. Byla jsem veselá, svou nemoc jsem brala a beru jako rýmu s delším průběhem léčení. Snažila jsem se kolem sebe rozdávat pohodu a optimismus! Mám veliké štěstí, že jsem se narodila ve veselém znamení Střelce. A nemenší zásluhu na mém přístupu má i moje rodina. Manžel mi byl velkou oporou. Mohla jsem se v klidu věnovat sobě, léčbě, odpočívat a být pro rodinu fit.

Zjistila jsem, jak skvělé kamarádky okolo sebe mám, až mě to překvapilo. V nouzi poznáš přítele a je to pravda. Kolikrát mě to dojalo. Právě na jejich žádost jsem začala psát blog (optimisprska.blogspot.com), kde sdílím vše, co jsem při léčbě zažila, otevřeně a upřímně popisuji, co jsem při kterém vyšetření podstoupila a jaké to bylo. Jsou tam i vtipné historky, které mě v nemocnicích potkaly, rozhodně se nejedná o žádné smutné čtení. Na blogu popisuji každou mou návštěvu u lékaře, ale také co děláme s rodinou, jak žiji, sportuji, jezdím na malé dovolené. Ukazuji, že hezký život se dá žít i s vážnou nemocí. Občas mě musí okolí brzdit, abych se šetřila a byla na sebe opatrnější. Ala dělám jen to, co mě těší. Když jsem spokojená psychicky, pak je i tělo v pohodě. Možná mám posunutý práh bolesti, protože jsem během léčby nezažila nic, co by se nedalo vydržet. Měla jsem 4 silné chemoterapie, zrovna během léta. Pak ještě 12 slabších po týdnu. Nikdy jsem nezvracela, jen jsem měla pár dnů žaludek na vodě, nebo jsem měla velikou potřebu jíst, třeba hovězí vývar. Začala jsem více vařit. Vždy, když si tělo řeklo o nějaké jídlo, tak jsem si stoupla k plotně a i manžel to oceňoval. Mezi chemoterapiemi jsme měli malé dovolené, kde jsem dokonce s dcerou běžela závod.

Pak přišlo ozařování – 25 frakcí. Na mém těle nezanechaly žádné poškození, jen kůže trochu ztmavla jako při dlouhé slunění na pláži. Kolikrát jsem si někdy říkala, jestli mě vůbec ozařují. Nyní mám před sebou ještě minimálně půl roku biologické léčby. Jsou to injekce každé tři týdny, což je v porovnání s předchozí léčbou úplná pohoda.

Co říct závěrem?

Ani v nejmenším nechci zlehčovat závažnost onemocnění, kterým onemocní opravdu velké množství žen, bohužel i velmi mladých. Třeba mladé maminky s dětmi. Myslím si, že právě naše děti jsou tím nejsilnějším hnacím motorem k uzdravení. Mé mladší dceři bylo 8, a byla to hlavně ona, kdo mi absolutně nedovolil mít černé myšlenky. Chceme být hlavně zdravé maminky, protože děti jsou pro nás ten nejsilnější motiv a zároveň je obrovské štěstí být mámou. I když jsou chvíle, kdy je to při léčbě opravdu těžké. Moje osobní zkušenosti nejsou jen negativní, ale více pozitivní. Člověk se trochu zastaví a uvědomí si lidi a věci kolem sebe, jejich DŮLEŽITOST.

Mám velikou potřebu pomáhat, proto jsem velmi ráda, že můj blog informuje a bortí negativní mýty o této nemoci. Sama jsem nevěděla, do čeho jdu, co mě čeká. Jsem v kontaktu s několika ženami, s nimiž sdílím naše společné téma a snažím se jim být oporou, předat jim trochu mého optimismu. Budu v tom pokračovat. Otevřeně o svém zdraví-nemoci mluvím, šířím mezi ženy nutnost chodit na preventivní prohlídky. Podchytit nemoc včas je důležité. Doufám, že se budu moci zapojit ještě více aktivit. Velmi se mě dotýkají příběhy jiných žen, průběh jejich léčby a je mi velice líto, že každá léčbu zvládáme a snášíme jinak.

Sama považuji za nejdůležitější nemoc přijmout a být nad věcí. Občas jsem měla i já nějaké malé problémy, např. když mi vlivem chemoterapií často tekla krev z nosu. Jenže když je to jen pár kapek, tak se přeci nebudu hroutit. Jak to přišlo, tak to i odejde. Možná některé věci zlehčuji, ale já už taková jsem. Občas jsem si ale i poplakala. Kupodivu mě nerozbrečela ani ztráta dlouhých blond vlasů nebo prsou, ale bezmoc. Když jsem něco chtěla a kvůli nemoci to nešlo. Tělo bylo zesláblé a potřebovalo odpočívat, aby zvládlo boj s nádorem. Byl to pocit, který jsem do té doby neznala.

Moc všem přeji pevné ZDRAVÍ, které je nejdůležitější. Není to jen fráze, ale ZDRAVÍ je opravdu to nejcennější, co máme. Tak si ho chraňme a pečujme o něj.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.