🌸Naše Osmikrásky jsou na trase již druhý den a my pro vás dnes máme příběh patronky Bellisky Rádi, která se dnes připojuje k týmu na Ostravsku 🚴‍♂️Nechte se inspirovat jejím příběhem 💟

Ve svých 39 letech jsem byla normální holka, žila jsem si šťastným životem se svou rodinou, dětem bylo tehdy 8 a 12 let. Cítila jsem se mladě, ve skvělé kondici. Vůbec by mne nenapadlo, že bych v sobě mohla mít něco zhoubného. Myslela jsem si, že rakovina se týká jen starých lidí.
Byla jsem vždy příkladem zdravého životního stylu, rekreačně jsem sportovala, jedla zdravě, nikdy nekouřila, v naší rodině nikdo rakovinou neonemocněl…

Ale pak jsem si při koupeli nahmatala bouli v prsu. Ale stále jsem na to “něco” v mém těle myslela a cítila podvědomě, že by to tam nemělo být. Proto jsem se chtěla pro jistotu objednat na mamografické vyšetření. Při telefonickém objednání mi bylo sděleno, že když mi ještě není 45 let, tak mne raději objednají na sonografické vyšetření s termínem za 3 měsíce. Tak jsem se rozhodla počkat. Po 14 dnech jsem ale šla na preventivní gynekologickou prohlídku, kde jsem se paní doktorce zmínila o svém problému. Ta se zhrozila, že to musím řešit dříve a napsala mi žádanku na ultrazvuk s označením “statim”, že mne musí vzít přednostně.

Musím bohužel podotknout, že přístup sester na recepci mamografické a sonografické ambulance nebyl vůbec přívětivý. Ptaly se mne, jestli mám velké bolesti v prsu, když se to má řešit urgentně. Když jsem sdělila, že ne, tak mi jedna z nich řekla naštvaně, že paní dokorka by snad měla vědět, jaký je standartní postup a neposílat pacientky s každou maličkostí. Nicméně sonografické vyšetření jsem absolvovala s výsledkem: nezhoubný fibroadenom, kontrola za půl roku. Těch šest měsíců jsem tedy byla v klidu, žila si svým životem bez jakýchkoliv obav. Sice jsem byla více unavená a neustále se mi vracely virózy. V červenci po dovolené jsem šla na kontrolní sono. Tam mi sdělili, že útvar se sice zvětšil o 1-2 mm, ale že to stále vypadá na fibroadenom, kontrola za dalšího půl roku. Bohužel jsem neměla vystavenou žádanku na sono, protože jsem si myslela, že když mám v poslední zprávě napsáno: kontrola za půl roku, tak nic nepotřebuji. Poradili mi, že buď si to zaplatím sama, nebo si zajdu vedle do mamologické ambulance, jestli by mi žádanku vystavili. A tento okamžik vnímám jako zásadní moment, kdy mne asi něco osvítilo a donutilo, abych si pro žádanku hned zašla. V čekárně mamologie mne sestřička požádala, abych chvíli počkala, že pan doktor mne nejdříve musí vidět, než mi vypíše žádanku. Pak doktor mne nejen chtěl vidět, ale chtěl i tu bouli prohmatat. Asi se mu tam už něco nezdálo, protože mi nabídl, jestli nechci raději podstoupit biopsii. Volal tedy opět na sonografickou ambulanci, že mne chce objednat a tam mu nejdříve tvrdili, že to je v mém případě zbytečné, že dle zprávy je to jasný fibronadenom. Ale on trval na svém, že mi to už slíbil. Děkuji mu za to moc. Kdybych si pro tu žádanku tenkrát nezašla a nesetkala se s panem doktorem, tak nevím, jestli bych tady ještě byla.

Biopsii jsem podstoupila, nebylo to nic strašného ani bolestivého. Po týdnu jsem si měla přijít pro výsledky. Bylo to hned po mých 40 narozeninách, které jsem už nestihla oslavit…Paní doktorka se na mne dívala smutnýma očima, když jsem vstoupila do její ordinace a oznámila mi, že bohužel má pro mne špatné zprávy, že biopsie prokázala zhoubný nádor. Byl to pro mne obrovský šok. Doufala jsem, že jsem v nějakém špatném snu a že se za chvíli probudím.. Ale nešlo to… Nevěřícně jsem se na paní doktorku dívala a snažila se ji přesvědčit, že asi udělali v laboratoři chybu, že já jsem ještě mladá, žiju zdravě, každé dítě jsem kojila 15 měsíců. Tak přeci rakovinu mít nemůžu! Mé další myšlenky patřily k mé rodině, jak to řeknu manželovi, dětem, rodičům, v práci, kamarádkám?? Neměla jsem strach o sebe, ale mé pocity směřovaly k mému okolí, nechtěla jsem jim způsobovat starosti. Týden jsem vše držela v sobě, svěřila jsem se jen manželovi, ale pak jsem musela s pravdou ven.
Své rodině: manželovi, dětem, rodičům jsem hodně vděčná, že mne drželi nad vodou, protože vím, že někdy to se mnou nebylo jednoduché, pocity naděje a euforie se střídaly s depresívními stavy, kdy jsem nikoho nechtěla vidět.

Trpěly i děti, připadalo mi, že se stydí za mamku, která nemá vlasy, řasy, obočí a chodí doma v šátku. Vždy mne prosily, že když si pozvou kamarády, abych nosila paruku. Podstoupila jsem nejdříve operaci, po níž jsem se dozvěděla, že bohužel byly zasaženy i lymfatické uzliny, pak 8 cyklů chemoterapie, 33 ozářek a nyní procházím hormonální léčbou.

Musím uznat, že jsem léčbu zvládala docela dobře bez vážných vedlejších účinků, chodila jsem na krátké procházky s pejskem, hodně četla, začala cvičit jógu. Vedlejší účinky léčby se u mne začaly projevovat až s odstupem času. Vím, že mé tělo už nebude v takové kondici jako dříve, předčasně zestárlo v důsledku léčby, ale s tím jsem se již smířila, věnuji se jiným koníčkům, u kterých nemám omezení.

Vážím si každého rána, každého dne, kdy můžu být se svými blízkými. Vnímám krásu okolního světa, miluju hory i moře, lesy, louky. Rakovina mi vzala rok života, nadělila zdravotní problémy, ale na druhou stranu mi ukázala, jak si vážit každého okamžiku, dala mi možnost setkat se spoustou úžasných lidiček.