Jana K.
Nevyhnutelná otázka: co se stalo, že tato nemoc přišla?
Jmenuji se Jana a jsem maminkou dvou teenagerů. Letos jsem oslavila 44. narozeniny. Tu nevyžádanou zprávu, kterou nechce žádná žena slyšet, jsem dostala v únoru 2022. Mamografické centrum jsem navštěvovala již pár let, navzdory svému věku, protože mi lékaři dříve našli malý adenom v prsu. Šla jsem na doporučenou půlroční prohlídku, ale místo obvyklého ultrazvuku jsem si vybrala mamograf, na kterém jsem předtím nebyla. Mamograf byl v pořádku a já v klidu. Po nějaké době nastala covidová mánie, kdy se nechodilo téměř nikam, ani k doktorům. Ta doba trvající zhruba rok a pár měsíců stačila na to, abych si minulé Vánoce nahmatala bolavou bulku u prsu. Dokonce jsem měla dojem, že i podivně zabolela, když jsem si zarazila hůlku do podpaží během lyžování. Nedalo mi to a po návratu z hor jsem věc začala řešit.
Všichni mě přesvědčovali, že rakovina nebolí, že to nic nebude. Proto jsem byla celkem v klidu. Jenže po ultrazvuku a následné biopsii se mi do mysli vkradly černé myšlenky a já se začala trochu bát. Po nekonečném čekání trvajícím asi čtrnáct dnů, které se zdály být nekonečné, nastal černý den D. Odcházela jsem z mamocentra celá ubrečená a se snahou to nějak pochopit. Je samozřejmé, že se vám najednou vše honí v hlavě, slzy tečou proudem a vy najednou nevíte, co je před vámi, na jak dlouho, jak to celé zvládnete, co rodina apod. Jsem sdílný typ a pomáhá mi o věcech mluvit. Po několikadenním vstřebání faktu, že jsem nemocná, jsem odjela na pár dní do hor, abych přišla na jiné myšlenky, zalyžovala si a psychicky se připravovala na dlouhodobý léčebný postup, i když jsem tou dobou nevěděla, co přesně mě čeká. Tušila jsem to pouze teoreticky.
Nastal první den na onkologii. Paní doktorka mluvila dost rychle, řekla mi spoustu informací a já snad nestihla ani vše pochytit. Hned první chemoterapie… Netušila jsem, co to bude, jak to na mě bude působit apod. Sestřičky však byly moc milé. V tu chvíli jsem ani nevěděla, co do mě dávají.
Doba to byla náročná, vlasy vypadaly, neměla jsem sílu skoro na nic, jen ležet v posteli a číst si nebo chatovat. Díky rodině a přátelům jsem chodívala ven do přírody – sice pomalu a s hůlkami, ale chodila. Příroda dělá divy, vždy se mi udělalo lépe, nadopovala jsem se energií a také mi bylo moc fajn mezi lidmi. Každou chemoterapii jsem pojala tak, že jsem poslouchala písničky nebo sledovala nějaký hezký film či pohádku na mobilu. Na čtení jsem během chemoterapií nemívala moc energie. Po dávce jsem si obvykle dala sladkou dobrotu nebo čokoládu z automatu a jela domů s doprovodem rovnou do postele. První dny jsem byla bílá jak stěna, další dny rudá s velkými návaly horka a pak jen velmi, velmi unavená. Léky na žaludek jsem dostala silné, takže léčbu cytostatiky tělo zvládlo bez zvracení. I v této době jsem si udělala radost a koupila si na sebe pár kusů oblečení, protože během chemoterapií byla velká vedra a já se musela chránit před sluníčkem vhodným oblečením.
Nyní jsem po půlroční chemoterapii, jednostranné mastektomii a měsíční radioterapii. V blízké době mě čeká kombinace dalších léků na dva roky a pak další roky medikamentózní léčby. Patřím do skupiny s vysokým rizikem návratu nemoci, ale přesto si nechci připouštět, že nemoc u mě znovu propukne. Snažím se užívat si každého dne, ostatně ne nadarmo často píšu do komentářů „CARPE DIEM“.
Příroda, rodina, přátelé, tvoření, divadlo, hory, dobrá muzika, film, kniha, obejmutí a dělání radosti druhým – to vše mě těší a dobíjí. Někdy je pro mě náročnější fungovat doma. Ocenila bych větší pochopení a pomoc, přece jen jsem vážně nemocná (přestože si to skoro nemyslím) a vím, co mi dělá dobře a co mě naopak stresuje, vysiluje. Musím poslouchat své tělo a mysl, takže některé věci nedělám, když se mi nechce.
Člověk by se měl zastavit a popřemýšlet. Co se stalo, že tato nemoc přišla? Nemluvím teď o genetice, která u mě vyšla negativně. Musela jsem přemýšlet a přehodnocovat, co přineslo tu změnu, chybu. Stres? Vztahy? Životní styl? Kdo ví. Tak či onak každý by si měl zamést před vlastním prahem a snažit se zastavit, zvolnit, nazvat věci pravými jmény. Je to z části o hlavě, zda se v tom budeme nimrat nebo budeme věřit v uzdravení, postavíme se nemoci čelem a půjdeme dál.
Co mi ale nemoc dala a vzala? Vzala mi dlouhé blonďaté vlasy, část ženství a dobu, kdy jsem byla nemohoucí a neschopná. Dala mi uvědomění si některých věcí, užívání si více tady a teď se svojí rodinou i jinde. Utvrdila mě v tom, že lidé se dokážou semknout a být tu pro vás. Někteří přátelé za všechna příkoří opravdu stojí. Choroba mi dala čas na setkávání se s lidmi, na tvoření a klid, četbu, podpůrné skupiny (myslím Bellisky) a otevřely se mi nové obzory. Každý má svůj osud. Je třeba žít život naplno a já bych tu moc ráda byla ještě pár desítek let.
Věnováno všem statečným ženám, které nemoc postihla, zvítězily nad ní nebo stále bojují, včetně mě.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.