Lucie Váňová

Po nemoci přišlo štěstí v podobě syna

Těsně před svými 36. narozeninami jsem si při sprchování nahmatala bulku v prsu. Od té chvíle nebylo už nic jako dřív. Objednala jsem se na gynekologii a dostala tam žádanku do mamologického centra na ultrazvuk. Následovala biopsie a já odjela na prodloužený víkend lyžovat do Rakouska. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by nahmataná bulka mohla být zhoubný nádor. O to více bylo sdělení diagnózy velkým šokem.

V hlavě mi toho běželo hodně. Říkala jsem si, vždyť ještě nemám dítě… budu moci po léčbě vůbec otěhotnět? Měla jsem strach, jak vše zvládnu a jak to zvládnou moji nejbližší. Celou cestu domů jsem proplakala.

Následoval kolotoč různých vyšetření – rentgen plic, ultrazvuk břicha a srdce, scintigrafie kostí, značení tumoru, genetické testy, do toho žádanka na paruku. Lékaři mi stanovili léčbu. Po chirurgickém zákroku, na němž mi byl odstraněn zhoubný nádor a čtyři sentinelové uzliny v podpaží, následovalo šest cyklů chemoterapie. Během každého cyklu chemoterapie jsem si po dobu jednoho týdne musela aplikovat injekce do břicha, které rychle stimulovaly kostní dřeň k produkci bílých krvinek. Dále mě čekalo 32 cyklů ozařovaní, pětiletá hormonální léčba a dva a půl roku aplikace Zoladexu do břicha. Ten uměle navozuje menopauzu, aby došlo ke snížení hladiny některých hormonů.

V průběhu léčby jsem se dozvěděla o Belliskách a mohla s nimi mezi třetí a čtvrtou chemoterapií odjet na terapeutický pobyt plný různých aktivit, který pořádají pro pacientky. Poznala jsem tam svou nejlepší kamarádku, se kterou mohu sdílet problémy a strasti, protože si sama nemocí prošla a chápe určité věci a problémy lépe než zdraví lidé. Na pobytu jsem si uvědomila, kolik mladých žen postihuje toto závažné onemocnění. Do té doby jsem to vůbec netušila.

Nejnáročnější částí léčby byla jednoznačně chemoterapie, která s sebou nesla především padání vlasů, později řas a obočí, přibírání na váze, únavu, nespavost, bolesti kostí. Přestože to pro mnohé bude znít banálně, nejtěžší bylo vyrovnat se se ztrátou vlasů. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se v tu dobu vyhýbala zrcadlům. Rakovina není vidět, ale holá hlava ano.

Po konzultaci se svým onkologem jsem hormonální léčbu ukončila po dvou a půl letech. Menstruační cyklus se vrátil po čtyřech měsících. Poté jsem dodržela půlroční pauzu, aby se tělo „očistilo“ od léčby. A rok a půl od ukončení hormonální léčby se mi podařilo otěhotnět.

Vím, že mi toho nemoc hodně vzala, nejen zdraví (ostatně, některé následky léčby pociťuji stále). Strach a nejistota mě budou provázet nejspíš po celý život. Na druhou stranu jsem se podívala na svůj život z jiného úhlu pohledu. Uvědomila jsem si, jak moc se mi chce žít, jak jsou některé „hlouposti“ pro život absolutně nepodstatné. Jakou mám v sobě vnitřní sílu. Nemoc mi také ukázala, jak skvělou rodinu vedle sebe mám. A především mám to největší štěstí – svého syna.