Monika Bémová
Rakovinu jsem čekala, máme ji v rodině
Jmenuji se Monika, mám dvouletého syna a ráda sportuju. Rakovina mi není neznámá, nejdřív na ní zemřel můj děda v 57 letech, poté moje maminka ve 44 letech a pak onemocněl i můj otec v 55. Podvědomě jsem tušila, že mě tahle nemoc možná také jednou čeká, jen jsem netušila, že přijde tak brzy a v nejhezčím období mého života. Bylo mi 36 a bylo to přesně den před synovými prvními narozeninami, kdy jsem si šla pro výsledky biopsie, ortel, který nedopadl podle mých přání.
Několik měsíců předtím jsem absolvovala pravidelné sono prsu, kam jsem kvůli naší rodinné anamnéze raději chodila každý rok. Paní doktorka tehdy objevila jakousi “reaktivní uzlinku”, která se jí nezdála. Následovalo několik kontrolních sonografií. Závěr: Nález se nezvětšuje, kontrola za dva roky. Za tři měsíce už jsem si nahmatala bouli v prsu, ale věřila jsem, že to nemůže být nádor, protože jsem přeci byla na několika vyšetřeních. Přeci by se mi neudělal rychle tak velký nádor? Přičítala jsem to pozůstatku mléka po kojení či zánětu v prsu a úplně na to zapomněla. Jenže příští měsíc tam ten útvar byl stále a zdál se mi dokonce větší. Hned jsem volala na sono, popsala jim celou situaci, ale termín mi nabídli nejdříve za tři týdny.
Neváhala jsem a druhý den ráno běžela do nemocnice, kde jsem se dostala na sono ihned. Nejprve mě ujistili, že jsem mladá a že to jistě nic nebude, že stačí sono a na mamograf nepůjdu. Jenže ze sona mě poslali ihned na mamograf a začínala jsem tušit, že něco není v pořádku. To potvrdila i biopsie, na níž mě ihned odeslali. Výsledkem byla měsíční modřina a 2 týdny čekání na výsledky. Když jsem si pro ně šla, pan doktor mi řekl, že je dle očekávání se jedná o zhoubné ložisko. Seděla jsem tam a nevěděla, co říct, měla jsem pořád pocit, že to je jen zlý sen a že se probudím. Ale nebyl. Měla jsem dva nádory, oba zhoubné invazivní duktální karcinomy – 2,5 cm a další menší 1,5 cm, hormonálně závislé.
Synovi první narozeniny jsme ani pořádně neoslavili, nebyla nálada, celá rodina se bála, co bude dál, nevěděla jsem, co mě čeká. Když jsem se mého onkologa zeptala, jaké mám vyhlídky, řekl mi větu, kterou nikdy nezapomenu: “Paní Bémová, nedělejte si žádné dlouhodobé cíle, dejte si za cíl, že dovedete syna do jeslí či školky, no a když to bude hodně dobrý, tak třeba i na základku či střední.” Odcházela jsem z ordinace s pláčem a měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Následovalo několik předoperačních vyšetření, kde se naštěstí prokázalo, že se nádor nestihl rozšířit dál do těla. Čekání na operaci bylo neskutečně dlouhé, 6 týdnů čekání a každý den se zdál jako týden. Nemohla jsem se dočkat, až nádor ze mě dostanou ven. Bála jsem se, že se stihne někam rozšířit. Psychicky to bylo velmi náročné, proto mi lékař předepsal slabší antidepresiva, abych se vůbec vyspala. V té době jsem poznala Bellisky a to byl velký zlom, holky se stejnou diagnózou, věděly jak mi je, věděly, jak podpořit, poradit, co mě čeká, uklidnit psychiku… Jsem jim za to moc vděčná a nakonec antidepresiva nebyla ani třeba. Tak moc mi terapie sdílením pomohla.
Následovala operace a po ní série chemoterapií. Moje tělo je nezvládalo úplně nejlépe, měla jsem velkou alergickou reakci a při první dávce chemoterapie mi praskla céva, cytostatika se uvolnila do okolní tkáni a spálila ji. Zpočátku jsem si po chemoterapiích připadala jak po kocovině, ale nakonec se vše oproti prvním aplikacím zlepšilo a nebylo to tak hrozné. Mezi cykly chemo jsem zvládala dokonce sportovat. Hlavním hnacím motorem mého uzdravení, ale byla rodina – zůstat tu pro děti, protože musíte.
Následovala hormonální léčba, jež mě uvedla do umělého přechodu. Návaly horka, pocení… vše jsem přijmula, protože dle slov onkologa právě tento druh léčby na můj typ nádoru skvěle funguje. Uběhlo 10 měsíců a nahmatala jsem si opět bulku i přes provedenou mastektomii. Moje onkoložka mi řekla, že se jedná pouze o chrupavku od žebra a ne recidivu. Hodně mě to uklidnilo, ale kamarádka mě pro jistotu objednala na kontrolní sono prsu, abychom si byli jisti. Pan doktor mi oznámil, že mi nebude lhát a že tam vidí další ložisko a že se musí udělat biopsie. A vše tu bylo nanovo, nervy, strach, nejistota….a znovu do boje. Biopsie potvrdila stejný typ nádoru. Následovala další operace s tím, že se místo musí ozářit a vyměnit hormonální léčba. Pár dní na to přišla další špatná zpráva a následovalo chirurgické odebrání vaječníků a vejcovodů, jelikož mi hormonální léčba nefungovala správně a moje hormonální hladina byla i přes léčbu vysoká. Moje naděje na druhé dítě byly ze dne na den ty tam.
Život už nikdy nebude jako dřív. Rakovina mi opravdu hodně vzala, člověk najednou řeší úplně jiné starosti než jeho vrstevníci. Vzala mi šanci mít další děti, fyzicky mě dost omezila, uštědřila hodně jizev na těle i duši, ale zároveň dala nové přátele, naučila mě být “sobcem” a myslet více na sebe. Naučila mě se více šetřit, dala mi obrovskou radost z každého dne, z každého okamžiku navíc. Z toho, že mám vlasy, řasy nebo obočí. Z drobností, z kterých by mě dřív nenapadlo se radovat. Naučila mě neplánovat nic na dlouho dopředu a žít přítomností, užívat si každý den, uvědomovat si, že nikdo není nesmrtelný. Naučila mě se nestresovat věcmi, které stejně nezměním. Je to tvrdá, ale účinná lekce od života.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.