Nádech: Jitka Kottová

foto: Alena Marcinka Syslová

„Hlavně máma, která se snažila naplnit potřeby ostatních.“ Tak by samu sebe popsala matka dvou dětí a praktická lékařka Jitka před diagnózou. „Kojila jsem dvouletou dcerku a doma jsem ještě měla ani ne pětiletého syna, když jsem si ve sprše nahmatala bulku.” Objednala se na sono, pro jistotu. Ani ji ale nenapadlo, že výsledkem bude hormonálně dependentní nádor prsu, navíc s postižením lymfatických uzlin. A to v pětatřiceti letech bez genetické predispozice. „U kojících žen to nikdo nepředpokládá, a často se tedy nález podceňuje.“ Okamžitě musela přestat kojit. „Tu noc jsem dceru tiskla v náručí a obě jsme brečely – ona chtěla mléko, a já jí ho nemohla dopřát,“ vypráví se slzami v očích. Aspoň měla v nejtěžších chvílích komu zavolat. Jitčina nejlepší přítelkyně si dříve procházela tím samým, když jí rakovinu diagnostikovali v těhotenství.

V průběhu nemoci, kdy prodělávala chemoterapii, mastektomii a ozařování, nadále chodila sloužit do nemocnice na pohotovost a pečovala o děti. „Musela jsem fungovat, a to mi pomáhalo. Děti a rodina pro mě byly největší motivací k uzdravení,“ popisuje, kde hledala oporu. „Mí nejbližší se jako ti nejbližší opravdu potvrdili,“ říká s vděkem. „Přijeli nás třeba jen na otočku pozdravit, dovezli oběd, občas zavolali, kamarádka upekla chleba, manžel přizpůsobil svou práci, aby mohl být víc doma…“

Největší obavy měla Jitka z toho, že neuvidí vyrůstat své děti a nebude jim nablízku v důležitých životních situacích. „Strach mám pořád, musím se ale naučit s ním pracovat” Chodí tedy na psychoterapii, dbá na prevenci onkologických i jiných onemocnění a snaží se najít si čas pro sebe. „Nejvíc mě nabíjí příroda, s rodinou chodíme na výlety, jezdíme na kole, cvičím jógu, občas běhám, vrátila jsem se k jízdě na koni a také jsem zkusila paragliding,” směje se. „Dřív by mě něco takového ani nenapadlo, teď jsem to ale musela udělat, dokud mám příležitost.“ A nejen skákat padákem!

„Raduju se i brečím.“