Nádech: Michaela Bruno

foto: Alena Marcinka Syslová

Na začátku nového roku 2024 si řekla, že chce v životě nějakou změnu. Rakovinu tím však nemyslela. Dala výpověď v práci, kde jako zdravotní sestra neustále pracovala přesčas a byla vyčerpaná, doufala, že získá víc volného času a bude se starat víc o sebe. Šla proto na preventivní prohlídku a odešla s diagnózou invazivního duktálního nádoru.

„Nepanikařila jsem, ani jsem nebrečela,“ vypráví Michaela, kterou rakovina provází celý život. Její rodiče totiž pracují na onkologii, svou bakalářskou práci psala na téma rakoviny v těhotenství, před lety jí nemoc vzala přítele, a když už se sama léčila, tak i kamarádku. Michaela ale říká, že její nádor byl naštěstí „hodný“, zachytil se včas a díky rodině a práci ve zdravotnictví měla potřebné informace i přístup ke službám a neměla strach.

„Mnohem těžší pro mě byla finanční situace,“ vzpomíná. Myslela si, že si lehce najde novou práci, to se ale nestalo. „Měla jsem se léčit, být v klidu, namísto toho jsem ale byla v neustálém stresu, jak vyjdu.“ Podporu získávala od přátel a dcer, pomáhal jí také čas v přírodě nebo hudba.

Svůj život ale nakonec přece jen změnila k lepšímu. „Vždycky jsem se snažila všem vyhovět a byla jsem tu pro ostatní,“ říká Michaela, a to v pracovním, i osobním životě. „Teď bych si chtěla taky trochu užívat!“ Potěšila ji například svatba dcery a plánuje, že se vydá na cesty. Láká ji to na jih, k moři, kde život plyne klidněji, bez stresu a mohla by zažít nějaké to „carpe diem“.

„Už nejsem “hodná holka“.“