Petra Stříbrná

Změna k lepšímu životu

Proč jsem se rozhodla napsat o všem až po třech letech od diagnózy? Nevím, možná proto, že jsem neměla zatím odvahu, možná proto, že jsem chtěla psát až potom, co budu vědět, že jsem v pořádku? Právě teď cítím, že je ten čas.

Bylo mi 33 let, když jsem uslyšela z úst lékaře “Máte rakovinu”.

A jak můj příběh začal? Asi půl roku jsem pozorovala, že má levá bradavka se mění, dvorec okolo bradavky je deformovaný a tvrdý. Pravidelně jsem se ale kontrolovala a žádnou bulku jsem si nenahmatala, proto jsem si myslela, že to není až tak důležité. Při pravidelné návštěvě gynekologa jsem o mých potížích řekla lékaři a ten po pohmatání prsu řekl, že je to nejspíš genetické, že tam nevidí žádný problém, ale že mě pro jistotu pošle na mamograf a sono. Na vyšetření jsem čekala tři měsíce kvůli dlouhým čekacím lhůtám. Kdyby mi tehdy lékař napsal na žádanku “statim”, mohla jsem být na vyšetření rychleji. Tohle se ovšem dozvíte, až když jste v rukách onkologa.

6. 5. 2014 byl den, kdy jsem šla na očekávané vyšetření s představou, že vše bude v pořádku. Už při sonu doktorka sdělila, že se jí tam něco nelíbí a že uvidíme, co ukáže mamograf. Když už byla celá čekárna prázdná a odešla i pacientka, která byla na vyšetření hodinu přede mnou, bylo mi zvláštně po těle, potila jsem se a začínala jsem tušit, že asi není něco v pořádku. Pak se otevřely dveře a já uslyšela: “Slečno Stříbrná, můžete za mnou?”

Paní doktorka za mnou zavřela dveře a tam to vše začalo. Za týden biopsie a 27. 5. 2014 první chemoterapie. Tím, že jsem měla metastázi už i v podpaží, operace nepřipadala v úvahu, až po léčbě. Nádor se musel zmenšit, aby mne mohli operovat. Můj boj o život tedy začal.

Má diagnóza: C509 ZN – prs, NS, TNM-stadium – T1c2 N2 MX – středně diferencovaný infiltrující duktální karcinom.

Celou dobu jsem si nepřipouštěla, že jsem nemocná, snažila jsem se brát vše pozitivně a nikdy jsem se o tom nebála s nikým mluvit. Psychicky jsem na tom byla dobře, drželi mě kamarádi a rodina. Ihned po první chemoterapii mi vypadaly vlasy, přišla jsem o všechny chlupy, obočí, řasy. Přišla jsem o chuť. Kdybych neviděla na to, co jím, nevěděla bych, co to je. Jíst jsem musela vždy s někým, protože chuť na jídlo nebyla. Nebyla potřeba. Poslední 4 chemo byly nejhorší. Byly hodně, ale hodně bolestivé. Někdy jsem hlavou mlátila do polštáře bolestí, protože mi uvnitř celého těla běhaly miliony mravenců a připadalo mi, že moje končetiny někdo řeže motorovou pilou zaživa. Zácpu jsem měla takovou, že už mě bolelo vše a já myslela, že každou chvíli prasknu. Nejhorší ale byly otoky nohou. Z velikosti 37 jsem měla najednou 42 a chůze byla hodně bolestivá.  Možná  proto, že jsem na tom byla psychicky dobře a stále jsem si opakovala v hlavě, že mám jen chřipku, že se vyléčím, se mi druhé chemo ztratily metastáze a nádor se zmenšil o polovinu.

Po 8 sériích chemoterapií mě čekala operace. Podstoupila jsem oboustrannou ablaci, levé prso mi bylo odebráno a odstraněny mi byly i lymfatické uzliny v levém podpaží. Pravé prso jsem si nechala odstranit preventivně.

Následovala už jen rekonvalescence. Po roce jsem se vrátila zpět do práce. Uvědomila jsem si, jaký jsem žila život do toho osudného dne. Stres v práci, přítel alkoholik a můj životní styl také nic moc. A řekla jsem si, že určitě nějaká z těch věcí může za to, že jsem onemocněla.

Jak žiji teď tři roky od diagnózy? Změnila jsem práci za méně stresující, rozešla jsem se s alkoholikem a našla jsem si někoho, se kterým si plníme náš společný sen – cestování. Někoho, pro koho není alkohol na prvním místě, ale já. Proměnou prošel i můj životní styl. Začala jsem zdravě jíst, pravidelně plavu a zamilovala jsem se do pěší turistiky.

Co říct závěrem? Rakovina mi změnila život k lepšímu. Jak říkám, vše špatné je pro něco dobré. A někdy musí přijít něco co vám dá “ťafku”, aby jste si konečně uvědomili, že je něco špatně a že už by bylo na čase něco změnit.

Možná, to zní hrozně, ale kdybych se před 3 lety tuto diagnózu nedozvěděla, nejspíš jsem stále ve stresující práci, stále žiji s alkoholikem a stále mám špatný životní styl.

Nakonec chci poděkovat paní Doc. MUDr. Tesařové, která mi zachránila život. Podle ní jsem přišla za pět minut dvanáct. Díky patří i paní MUDr. Schwarzbacherové, která mě operovala a každý den v nemocnici mě nabíjela svým pozitivním přístupem. A poslední komu chci poděkovat, jsou Bellisky, protože díky nim jsem mohla napsat tento příběh a dávají mi sílu.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.