Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat.

Veronika Martínková

stamp-3

Veronika Martínková

Byl to spíš „malý obřík“ než bulka

Jmenuji se Veronika. V březnu jsem oslavila dvaatřicáté narozeniny. Když se mě ale někdo zeptá, kolik mi je, automaticky odpovídám 31. Ten poslední rok mého života jako by nebyl, i když svoji úlohu měl velikou.

Bylo to zhruba deset dní před mými 31. narozeninami, když jsem si při koupání nahmatala bulku. Byl to spíš „malý obřík“ než bulka. Byl víkend, a tak jsem počkala do pondělí a brzy ráno jsem běžela do Mamocentra u nás v Ústí nad Labem. Na ultrazvuku se to paní doktorce moc nelíbilo, ale ubezpečila mě, že to nevypadá na nic hrozného. Prý ale pro jistotu udělají biopsii. Pozvala si mě na další týden a z bulky mi odebrali vzorek. Potom jsem čtrnáct dní čekala na svůj ortel.

Jedno odpoledne mi zazvonil telefon a doktorka mi bez okolků sdělila, že mám zhoubný nádor. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo: já, Veronika, mám rakovinu.

Pak už šlo všechno strašně rychle. Návštěva úžasné onkoložky v Praze, další vyšetření a série chemoterapií. Čekalo mě celých osm dávek. V Praze jsem se teprve dozvěděla, jak moc je můj nádor agresivní a co všechno mě čeká. Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat. Mé kroky mířily do Děčína, kde byla čerstvě založená nadace „Ostříhej se, Česko“. Hned jsem se objednala, abych vlasy darovala někomu, kdo je potřebuje. Když se děvčata z nadace dozvěděla můj příběh, rozhodla se, že budu první, kdo paruku od nadace dostane. Byl to úžasný pocit dostat od lidí, co mají srdce na pravém místě, nádhernou paruku.

Následovalo kolečko chemoterapií, ultrazvuků, mamografů a dalších vyšetření. Naštěstí můj pěticentimetrový „obřík“ dobře reagoval na léčbu a zmenšoval se. Po ukončení chemoterapií měl pouhých sedm milimetrů. Potom následovala operace. Po konzultacích jsem se rozhodla, že podstoupím šetrnou operaci, po které nebudu muset absolvovat ozařování. Operace proběhla v pořádku a jizva se hojila dobře. Ostatní následky po chemoterapiích už jsem skoro nevnímala a začínala jsem si zvykat na jedno prso a epitézu – protetickou prsní náhradu. I když je to obrovský zásah pro psychiku, bylo pro mě asi horší přijít o vlasy. Proto jsem se neustále sledovala a čekala, až zase začnou růst. Vlasy se ale zřejmě rozhodly, že si na ně ještě nějakou chvíli počkám. Moje hormony se totiž vzbouřily a tělo ne a ne se vrátit do normálu. Dnes je to rok od mé poslední chemoterapie. Ještě mě čeká plastika prsu.

Když se ohlédnu zpátky, vidím spoustu lásky a starosti od mé rodiny a přátel. Samozřejmě se najdou lidé, kteří už dnes mými přáteli nejsou. To je prostě život. I za to jsem ale šťastná a jsem ráda, že vidím to, co jiní nevidí. Otevřel se mi nový okruh přátel a zažívám úžasné věci. Život je krásný a je potřeba ho žít naplno. Starejte se o sebe a mějte se rádi.