"Jak to zvládne maminka? A co když nedej bože umřu?"

Adéla Le Van

stamp-3

Adéla Le Van

Nová prsa po léčbě? Samozřejmost to není

 

Život se mi obrátil vzhůru nohama krátce před mými pětadvacátými narozeninami. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měla úspěšné státnice, čerstvě první práci na hlavní pracovní poměr a do toho i hezkou brigádu.

 

Jednoho dne jsem si úplnou náhodou nahmatala v prsu bouličku, která mne nejprve vyděsila, ale pak jsem si řekla, že to nejspíš nic hrozného nebude, protože jsem “přece ještě mladá”. Chvíli jsem počkala, jestli vlivem hormonálních změn sama nezmizí, a když se tak nestalo, objednala jsem se na sonografické vyšetření. Tam už to všechno nabralo rychlý spád. Paní doktorka si po vyšetření zavolala svého kolegu, aby se podíval ještě on. Poté mě vzali i na mamograf, kde sice nic vidět nebylo, ale očividně se jim to celé nezdálo, a tak mě hned následující den objednali na biopsii. Další den mi psal lékař sms, že by chtěli provést ještě magnetickou rezonanci pro větší přesnost. Říkala jsem si v tu chvíli, proč nejdřív nepočkáme na výsledek biopsie, ale když jsem tam dorazila, docvaklo mi to. Pan doktor už se o výsledcích nechal předběžně informovat. “Nějaká malignita tam je, jen ještě neznáme více podrobností,” oznámil mi. Seděla jsem tam na té malé židličce a nemohla tomu uvěřit. Po tváři mi tekly slzy a hlavou mi probleskla spousta myšlenek, obrázků, situací a otázek. Přijdu o práci? O vlasy? Co na to moje okolí? Jak to zvládne maminka? A co když nedej bože umřu?

 

Následovalo kolečko všech dalších vyšetření – rentgen plic, scintigrafie kostí, setkání s chirurgem a onkologem a zanedlouho poté už první chemoterapie. Těch bylo celkem šest. První tři způsobovaly “jen” nechutenství, únavu a vypadání vlasů. Ty další už pro mě byly trochu drastičtější. K nim přibylo pro potlačení vedlejších účinků i podání kortikosteroidů, kvůli kterým jsem začala přibírat na váze a otékalo mi celé tělo. Postupem času výrazně prořídly i řasy a obočí. Při odběrech krve se navíc zjistilo, že mám málo bílých krvinek, a tak bylo nutné podat injekce stimulující aktivitu kostní dřeně, aby se poklesu zabránilo a tělo mohlo případně bojovat s infekcemi a vůbec celou léčbu ustálo. Po těchto injekcích mi ale vždy připadalo, že mám v těle nějakého skřítka, který mi uvnitř těla škodí různým nářadím. Jako by si občas do kostí říznul motorovou pilkou, někde bouchnul kladívkem, jinde zase trošku pobrousil. Tělo sláblo a byly chvíle, kdy jsem nemohla vyjít schody, doplazit se na záchod nebo umýt hrnek na nádobí. Bolestmi jsem nemohla spát, kvůli nízkému tlaku se se mnou neustále točil celý svět a některé dny jsem doslova přežívala.

 

Čekalo mě i genetické vyšetření, které prokázalo genovou mutaci BRCA2, která zvyšuje riziko vzniku onemocnění rakovinou prsu, ale i dalších, zejména vaječníků, proto jsem sledována na dalších pracovištích včetně kožní a oční kliniky a v budoucnu i gastroenterologie.

 

Po chemoterapiích přišla na řadu operace a odstranění celého prsu včetně mnoha uzlin v podpažní jamce. Operace trvala dlouho a prý na mě museli spotřebovat anestetik jako na stokilového chlapa 🙂 Po operaci jsem několikrát zvracela, nemohla vstát, z těla mi trčely tři drény, a tak jsem s sebou pak několik dní tahala těžká závaží. Můj dnes už manžel se mi smál, že vypadám jako sebevražedný atentátník. Hlavně díky němu (a samozřejmě své rodině) jsem na tom dnes tak, jak jsem. Tomáš u mě seděl při každé chemoterapii, když jsem po operacích zvracela, držel mi u obličeje misku, žiletkou mi holil chlupy na hlavě a pomáhal mi svým humorem a hlavně klidem, který alespoň přede mnou dokázal vždycky zachovat.

 

Z důvodu chybějících uzlin mi hlavně v létě nebo při zvýšené fyzické aktivitě otéká ruka a celkově má omezenou hybnost, ale to jsou už takové věci, s kterými se člověk naučí žít. Stejně jako bez prsu. Tady byly pro mě nejtěžší ránou neúspěšné pokusy o rekonstrukci.

 

Poprvé se implantát neujal pravděpodobně kvůli oslabené imunitě a vzniku zánětu. Po dvou letech od léčby, kdy jsem podstoupila i preventivní odstranění druhého prsu, vše vypadalo dobře. Nejprve mi pod sval byly vloženy expandéry, které se postupně plnily vodou, a jakmile se kůže dostatečně roztáhla, byly vyměněny za silikonové implantáty. Jizvy se zahojily, ale měsíc po operaci v “nemocném” prsu vznikl zánět a implantát musel ven, proto opět žiju jen s jedním a… no co, hlavně že ŽIJU.

 

Po šesti chemoterapiích, několika operacích, ozařování, roční cílené (biologické) a hormonální léčbě mám několik šrámů na těle i duši, ale zanedlouho “oslavím” pět let od diagnózy, a přestože mě občas přepadne strach z návratu onemocnění, každý další den jsem moc vděčná a šťastná, že tu můžu být.