"Máme velkou výhodu, že jsme si prožily takovouto životní zkoušku."

Magda Palečková

stamp-3

Magda Palečková

Rakovina jako životní srovnávací zážitek

Do svých čtyřiceti let jsem se ve svém okolí s rakovinou už párkrát setkala. Teta umřela na rakovinu střev, strejda z úplně opačného konce rodokmenu taky. Sem tam nějaký známý rodičů onemocněl, někteří se stále léčí. Vždycky mě to trochu děsilo, snažila jsem se najít nějaký důvod, proč zrovna oni. Teta pracovala u rentgenu, strejda… nevím, možná žil nezdravě? Podle mě si to nějak přivodili svým životním stylem, možná byli nešťastní a vystresovaní. Zato já jsem se dva roky po ukončení mateřské cítila doslova na vrcholu svých sil. Oblíbila jsem si běhání, velmi se mi osvědčilo pracovní zátěž vyvažovat fyzickou, proto jsem si pěstovala kondičku s Jillian Michaels. Po šesti letech jsem se vrátila do práce v kanceláři, abych po roce zjistila, že jsem se během mateřské na volné noze jako OSVČ posunula jinam, odkud, zdá se, není cesty zpět. Rozhoupala jsem se tedy k tomu, abych svoje soukromé projekty povýšila na hlavní činnost. Kreativní práce mě bavila, klienty jsem si vybírala sama podle toho, s kým se mi dobře jednalo. A po pravdě: nepřetrhla jsem se. Byl čas na cvičení, což mi vyhovovalo. Posilovala jsem záda a také prsní svaly, po sportu mě bolívaly. Obě prsa. Zcela náhodou jsem si při letmém dotyku nahmátla v pravém prsu bulku ve vnějším horním kvadrantu, nedaleko bradavky. Malinká, tvrdá, asi jako hrášek. A už to jelo.

 

Říjen: žádanka z gynekologie na UTZ prsou – termín za týden. Výsledek z UTZ: něco tam je, asi fibroadenom, pozvali mě na biopsii, za další týden. Na výsledky biopsie jsem čekala 14 dní a nebylo to vůbec lehké. Výsledek jsem bohužel tušila. Viděla jsem, jak se zdravotnice při prohlídkách tvářily, sama jsem si nastudovala, jak se zhoubný nádor pozná od jiných díky pomerančové kůži. Navíc jsem věděla, že negativní výsledky se zpravidla pacientkám telefonují, zatímco mně po 12 dnech zavolali, ať si přijdu osobně. Takže jsem si byla poměrně jistá, pro jaký výsledek si tam jdu. Připravila jsem na to trochu i manžela, kterého jsem vzala s sebou. Paní doktorka si nás vzala někam do své kanceláře, kde mi ukázala výsledky. Mě to nepřekvapilo, manželovi ale vyhrkly slzy. Paní doktorka byla optimistická, je to malý nádor, asi půjdete rovnou na operaci, potom ještě zcela jistě ozařování. Mám prý velkou naději na úplné vyléčení. Se slovem naděje jsem, myslím, úplně spokojená nebyla…

 

I tak se mi ale hrozně ulevilo. Dokonce mě polila vlna neočekávané euforie. Ok, je to rakovina, ale já si věřím, i svému tělu, zvládnu to dobře, a hlavně je to jen taková skoro rakovina, vyndá se to a bude hotovo. Nakonec bylo ale všechno jinak. Dostala jsem termín na onkologii – za týden, jak jinak, a naivně jsem se zeptala, jestli mi tam budou ten nádor hned v pondělí vyndávat ambulantně? Cha cha…cha.

 

Celkem za pět týdnů od první návštěvy lékaře jsem se tedy dostala na onkologii, kde mi paní doktorka objasnila plán. Vzhledem k tomu, že můj nádor je HER2+, nejdřív bude na řadě chemoterapie, dvakrát čtyři cykly, potom teprve operace. Dobře, to už mě tolik nepotěšilo, ale pořád jsem to ještě měla na háku, připravená do boje. Během prvního cyklu jsem obcházela tři zásadní vyšetření k vyloučení vzdálených metastáz. Navíc druhé prso se na mamografu jevilo také podezřele kvůli mikrokalcifikacím, proto jsem šla jsem i z něj. Přesněji biopsii pod mamografem. To znamená, že se prso sevře mezi desky mamografu a přitom vám ho prošpikují tlustou jehlou k odebrání vzorků. Slýchám často, že obavy nejsou na místě, že mamograf se podaří s jakýmkoli typem prsou, ale u mě evidentně tento přístroj narazil na svoje limity. Po kojení dvou synů (celkem dohromady 3 roky, mimochodem jen pro zajímavost: s druhým synem mi z prsa, které potom asi za 3 roky onemocnělo, mléko skoro neteklo, nakonec jsem ho odkojila jen z jednoho) moje prsa téměř zmizela, zbyly mi jen vytahané laloky kůže s bradavkami. Aby bylo možné do mamografu cokoli sevřít, musel se mi doslova zabořit do hrudníku. Během biopsie jsem seděla na barové stoličce, přístrojem stlačené plíce, hlava vyvrácená pryč, zkrátka nemohla jsem dýchat a s jehlou zapíchnutou v prsu jsem omdlela. Sestra s doktorkou mě položily na lehátko, nechaly mě vydechnout, resp. nadechnout a s mým svolením jsme se do toho pustily znovu, tentokrát v trochu jiné poloze a vše se podařilo. V ten samý den jsem si ještě na stejném pracovišti před biopsií odskočila na rentgen plic, brnkačka. Po biopsii jsem se oklepala a byla ráda, že jedu domů. Když jsem dorazila domů, našla jsem na telefonu nepřijatý hovor – z pevné linky, začala jsem tušit. Volali z rentgenu, že potřebují ještě jeden snímek. Snažila jsem se z nich vymámit proč: paní doktorka tam něco vidí, tak si chce udělat ještě snímek z boku. Klidně přijďte třeba zítra, nebo jak se vám to bude hodit. Dobře, takže metastázy v plicích? To není dobré. Celkem bez váhání jsem ihned nasedla do auta a jen částečně při smyslech dofrčela po Jižní spojce zpět na polikliniku. Odmotala si obinadlo, vyfotila se z boku, zamotala a snažila jsem se domoct nějakého vysvětlení. „Jenže paní doktorka už tu dneska není, výsledek budou mít zítra na onkologii,“ řekli mi.

 

Ten večer a noc byly z celé léčby asi nejtěžší. Řekla jsem manželovi, že na rentgenu plic něco našli. Zatím tedy nevím, co, ale oba jsme si to vykládali stejně. Už podruhé jsem tedy musela manžela utěšovat, že se dá určitě nějak léčit i to. V noci mě statečnost i síly opustily. Doslova se stydím za to, na jakých stránkách jsem v mobilu pod peřinou brouzdala.

 

Před polednem jsem se konečně dovolala na onkologii, ochotná chápavá empatická sestřička, se kterou jsem se potom potkávala pravidelně na stacionáři, se s telefonem probojovala do ordinace lékařky, která mi telefon nebrala, a tak jsem se dozvěděla, že na RTG se zobrazil stín bradavky, jinak vše v pořádku, bez nálezu. Hned jsem to volala manželovi. To bylo radosti, že mě čeká jen už naplánovaná chemoterapie!

 

Chemoterapie není žádný med, ale zvládnout se dá. I s mým žaludkem, kterému je špatně při první vhodné příležitosti, nakonec ty nevolnosti byly s pomocí léků snesitelné. A navíc vždy jen cca tři dny, potom více než dva týdny relativně normálního života. V druhé půlce chemoterapie s taxany nevolnosti úplně zmizely, zato mě potrápily bolesti z růstových faktorů na krvinky, ale jen při prvním cyklu, při dalších už jsem si růstové faktory píchala sama doma pět dní v menších dávkách a bylo to mnohem lepší. Organismus byl čím dál unavenější, na druhou stranu ještě po 6. dávce chemoterapie jsem byla s dětmi na horách, a dokonce jsem lyžovala. Dost jsem si to užívala! A naučila jsem konečně lyžovat i toho mladšího, hurá.

 

Osmá dávka za mnou, vlasy zmizely jen z temene hlavy, díky chladící čepičce, takže většina mých známých o mém onemocnění neví. Záměrně jsem to před nikým netajila, ale kdo se mě na zdraví neptal, tomu jsem to nenutila. Plešku zakrývám trendy čelenkou. Navíc v březnu v Česku začíná covidová epidemie a s ní lockdown, jsem na chalupě, během posledních dvou cyklů už více v posteli než jinde. Ostatní jsou taky zalezlí, tak se nad tím nikdo nepozastavuje. Mám zvláštní pocit, můj život je naruby a zbytek světa shodou okolností taky. (Nabízí se napsat – Náhoda? Nemyslím si!, ale odolám, já si myslím, že to náhoda byla.)

 

V květnu operace. Na moji žádost, ale posvěceno třemi onkology včetně operatéra, uděláme oboustrannou kůži šetřící mastektomii. Po pochybnostech, co se děje v druhém prsu, ve mně tenhle postoj postupně zrál, až jsem si jím byla jistá. Navíc když jsem doktorům ukázala naživo, o jaká prsa se jedná, nejspíš pochopili, že částečná operace asi nemá smysl. Pobyt v nemocnici včetně operace byl už po tom všem doslova brnkačka, pohověla jsem si tam kvůli nižšímu hemoglobinu o pár dní déle. Na pokoji jsem byla sama, výhled jsem měla do jarního parku a na Vltavu, svítilo na mě sluníčko, pohoda, relax. Věřím, že i histologie bude ok, brali mi jen sentinelovou uzlinu a vypadala prý v pořádku.

 

Doma se pomalu rozhýbávám, příroda se probouzí a začínám všechno vidět optimisticky. Za týden histologie ještě není. Volám na onkologii, píšu maily, za dalších čtrnáct dní stále nic, jsem s těmi maily nejspíš už otravná, moje doktorka mi přestává odpovídat. Za tři týdny po operaci je moje morálka v troskách, optimismus se odporoučel. Navštěvuji psychologa, cítím se hrozně vyčerpaná. Už nedokážu myslet na nic jiného, na nic se soustředit. Po pěti týdnech mi konečně zprávu z laboratoře dohledá jiný doktor, můj operatér, uzlina čistá, jen několika milimetrový zbytek původního nádoru. Uf! A jako bonus: nemusím na ozařování!!! Protože, jak řekl onkolog – není co ozařovat.

 

Od operace je to skoro přesně rok. Mezitím mám dokončenou biologickou léčbu, pokračuji v hormonální terapii. Následky léčby mě občas potrápí křehké žíly, vedlejší účinky umělého přechodu, ale nic, co by se nedalo vydržet. Dokonce už zase běhám, i když s těmi kily navíc to jde trochu hůř. Fyzické zdraví je asi lehce poznamenané, dopadla jsem ale velice dobře. O něco déle nejspíš bude trvat, než se dám dohromady psychicky, zvlášť, když mě každou chvíli překvapí nějaká nová bolístka, za kterou hned vidím čerta.

 

Z toho, co jsem napsala, je určitě vidět, že rozhodně nejsem žádný hrdina. Co se týče diagnózy, spousta holek je na tom hůř, o metastatických pacientkách nemluvě. Všechny je obdivuji a smekám před nimi. Ale jinak bych vám, moje milé spolupacientky, chtěla ještě říct toto:

 

Máme velkou výhodu, že jsme si prožily takovouto životní zkoušku. Já tomu říkám srovnávací zážitky. Když mi bylo třicet, byla jsem na cestě po Indii, bylo to krásné, ale té bídy a utrpení, co jsme tam viděli! To mě poznamenalo na celý život. Zrovna tak moje zkušenost s nemocí: myslím, že se mi trochu v hlavě srovnalo, co znamená žít v přítomnosti, jak se radovat z běžných věcí, z přírody. Jaký je zázrak a dar, že se můžeme zítra zase probudit. Není to žádná samozřejmost, buďme šťastné, protože tu jsme!