Veronika Zemanová

stamp-3

Veronika Zemanová

Jmenuji se Veronika, a když mi bylo 25 let a v bříšku jsem nosila svoji druhou dceru, tak přišlo něco, co jsem absolutně nečekala. Prázdniny roku 2014 se chýlily ke konci a já akorát začínala 36. týden těhotenství a těšila se, že už za měsíc se dočkám své druhé dcerky. I ta první se na malou sestřičku moc těšila, manžel samozřejmě také a všechno bylo jako z pohádky. Jenže jednoho dne jsem si při oblékání všimla toho, že se mi v pravém prsu vytvořila obrovská tvrdá boule.

 

Objednala jsem se hned po víkendu do mammologické poradny, kde jsem už jednou byla, když jsem dokojila první dceru – v prsou mi totiž zůstala různá zatvrdlá místa, tak jsem tam byla na sonu a vše bylo v pořádku, jednalo se jen o pozůstatky mléka. Proto jsem i tentokrát byla v klidu – myslela jsem si, že to bude opět už nějaká souvislost s připravující se laktací. Když jsem ale viděla jak se tváří doktorka co mi dělala sonografické vyšetření, tak jsem začala tušit, že asi není všechno v pořádku. Okamžitě mě poslali do fakultní nemocnice na odběr vzorku – biopsii Core jehlou. Za dalších pár dnů byly výsledky, volala jsem si pro ně, a když mi lékařka řekla, ať hned přijedu, tak už jsem věděla, co mi chce říct. Jel se mnou manžel, v ordinaci to vypadalo, že to hůř snáší on, než já. Ale později se doslova vzmužil a byl mi obrovskou oporou a já se mu pokaždé mohla vyplakat v náručí a on mě vždy uklidnil. Přijela tam za námi i moje maminka, pro kterou to bylo také moc těžké. Možná že ještě těžší než pro mě a mého muže.

 

Pak už se ale rozjel kolotoč a všechno frčelo – musela jsem na vyšetření na gynekologii a hned druhý den nastoupit do porodnice na vyvolání porodu. Valentýnka se narodila malinkatá, a nesměla jsem ji vůbec začít kojit, ale naštěstí i po umělém mléku rychle vyrostla a v půl roce vážila už 9 kg. Během hospitalizace v porodnici mi ve FN rovnou provedli sono jater a rtg plic. Obojí bez metastáz, částečně jsem si oddychla, ale stále jsem se bála, aby třeba nebylo něco v kostech nebo v mozku. V porodnici jsem moc plakala, všechny maminky kolem kojily, a radovaly se z miminek a já plakala a bála se, jestli budu žít a jestli ty své děti vůbec stihnu vychovat aspoň, než budou dospělé. Pak jsem si ale řekla dost smutku – takhle se nebojuje a začala věřit tomu, že vyhraju, že budu žít a že celou tu léčbu zvládnu s úsměvem. I potom sice občas přišla těžká chvilka, ale převažovaly už ty, kdy jsem byla naprosto pozitivní. Tři týdny po porodu jsem šla na operaci, pravostrannou mastektomii, ani to moc nebolelo, vzali mi dvě sentinelové uzliny a obě byly čisté a také jsem absolvovala další vyšetření, která vyloučila metastáze. V nemocnici jsem po operaci byla 4 dny a hned jak jsem přišla domů, jsem byla schopná se starat o domácnost i o děti. Na pohled do zrcadla jsem si zvykla poměrně rychle. Přes den nosím v podprsence epitézu, tak není nic poznat a večer když jsem jen v tričku, tak mi to po čase přišlo už naprosto normální. Za další tři týdny jsem šla na první dávku chemoterapie. Po té první mi bylo nejhůř, byla jsem strašně unavená a pořád se mi chtělo spát a zvracet. Navíc jsem měla na jednu z chemoterapií alergickou reakci, tak sem od další dávky dostávala velmi silnou premedikaci v podobě kortikoidů. Takže jsem během té tříměsíční léčby – celkem 6 chemoterapií po třech týdnech přibrala 10 kg. Jsem ale odhodlaná se dostat zpátky do formy, ve které jsem byla před onemocněním – ráda jsem vždy chodila běhat, tancovat, cvičit H.E.A.T. nebo třeba jezdit na kole či lyžovat. Mým koníčkem je také Strollering – cvičení s kočárkem. Takže i ta nadbytečná kila půjdou zase dolů.

 

Po chemoterapiích se ještě lékaři rozhodli, že mi dají i 25 ozáření hrudní stěny i přesto že jsem po mastektomii – nádor byl totiž poměrně velký – jako tenisový míček, a tak byl blízko hrudní stěně, proto raději to ozařování. Typ nádoru byl nehormonální – triple negativní, nereagující na herceptin takže po ozařování už mě žádná léčba nečeká. Jen pravidelné kontroly a případně další (preventivní) operace – podle výsledků genetických testů na mutace genu BRCA1 nebo BRCA2. Za rok od ukončení léčby se také mohu těšit na rekonstrukci poprsí.

Touha a víra jsou mocné čarodějky. A já moc věřím tomu, že nemoc už se mi nevrátí a já budu zdravá a jednou ze mě bude moc moudrá babička, která bude mít vnoučatům co vyprávět.