Kamila Zoufalá (37)

Koordinátorka seniorského vzdělávání

Vysoké učení technické v Brně

Diagnózu rakoviny prsu jsem si nadělila k pětatřicátým narozeninám. Doma jsem měla dvě malé děti, synovi byly čerstvě tři roky a dceři necelých šest. V té době jsem se po dvou rodičovských dovolených vracela do práce, na kterou jsem se moc těšila. Bulku jsem objevila úplnou náhodou. Syn na mě často lehával a mě najednou začalo bolet prso. Tak jsem si ho začala prohmatávat a něco ucítila. Zpočátku mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o něco vážného. I vzhledem k tomu, že máme velkou rodinu a nikdo z blízkých netrpěl žádným onkologickým onemocněním.

Nicméně v té době jsem začala více vnímat osvětu týkající se rakovinu prsu, a i proto jsem se pro jistotu objednala na ultrazvuk. Termín jsem dostala až za tři měsíce – nejspíš i proto, že jsem při objednávání nezmínila hmatnou bouličku. Nakonec mi to ale nedalo a sehnala jsem si termín dříve. Nález se za začátku jevil nevinně, ale v průběhu vyšetření pan doktor našel místo, které se mu nezdálo. Když mě v nemocnici objednali na biopsii v co nejkratším termínu a začali plánovat další vyšetření, začínalo mi docházet, že to nejspíš nebude nic banálního.

Ve chvíli, kdy přišly výsledky z biopsie, tak už jsem s tím tak trochu počítala. Přesto bylo čekání asi nejhorší. Diagnóza zněla agresivní, rychle rostoucí, multicentrický nádor prsu. V tu chvíli se mi otočil život vzhůru nohama. Začala jsem přemýšlet hlavně nad dětmi. Co když je neuvidím vyrůstat? Co když tu pro ně nebudu? Ty první pocity u takové nemoci jsou, že je to konec. Chvíli mi trvalo, než se mi v hlavě myšlenky nějak uspořádaly. Mám pocit, že člověk v sobě zapne takového autopilota a nastoupí do rozjetého vlaku léčby. Měla jsem velké štěstí, že mi rodina a přátelé byli po celou dobu obrovskou oporou.

Na vlastní žádost jsem podstoupila oboustrannou mastektomii, při které mi byly zároveň vloženy expandéry. Konečná histologie ukázala, že byly zasaženy i dvě uzliny, které se předtím jevily bez známek rakovinných buněk. Tahle informace mě znovu srazila na zem. Následovaly týdny chemoterapie, radioterapie a poté biologická a hormonální léčba, kterými procházím dodnes. Po chemoterapii jsem podstoupila rekonstrukci obou prsů pomocí implantátů. A i když rekonstrukce dopadla moc hezky, na nová prsa si stále zvykám a pořád je nevnímám jako svoje.

Nikdy jsem si neříkala a neptala se, proč já. Ale chtěla jsem znát příčinu nemoci. Nekouřím, nepiji, snažím se jíst zdravě a sportovat, tak co se stalo? Výsledky genetických testů mi vyšly negativně. V tu chvíli to pro mě bylo vlastně určité zklamání. Tak trochu jsem doufala, že pokud budou pozitivní, dostanu alespoň nějakou odpověď na otázku, proč nemoc přišla. S odstupem času jsem ale velmi ráda, že genetické testy vyšly negativně, a snažím se už nehledat odpovědi tam, kde nejsou.

Hodně jsem řešila, jak o nemoci říct doma dětem, abych jim neublížila. Z toho jsem měla velký strach. Doma jsme se snažili nepoužívat slovo rakovina a mluvili jsme o tom, že je maminka nemocná. Snažili jsme o nemoci mluvit otevřeně, tak, jak to jen šlo vzhledem k věku dětí. Myslím, že pro dceru bylo nejtěžší období, když jsem přišla o vlasy. Po prázdninách nastupovala do první třídy a já měla obavy, aby jí třeba někdo ze spolužáků neřekl něco, co by ji zranilo. Syn byl ještě malý a moji nemoc vnímal daleko přirozeněji – pro něj byla maminka pořád prostě maminka.

Po roce pracovní neschopnosti jsem nastoupila zpátky do práce na stejnou pozici. Mám na starosti organizační zajištění seniorského vzdělávání, komunikuji s posluchači a lektory a zajišťuji výuku, která probíhá po celý rok. Únava po léčbě je velmi znatelná. I když jsem se vrátila na plný úvazek, možnost občasné práce z domu mi velmi pomáhá všechno lépe zvládat. V seniorském vzdělávání nejde primárně o zvyšování kvalifikace, ale o zkvalitnění života. A právě to mě na této práci tolik baví a naplňuje.

Před nemocí jsem se hodně stresovala, a to nejen v osobním, ale i pracovním životě. Byla jsem na sebe dost náročná a nechtěla jsem polevit. Často jsem se starala o všechny ostatní a sama sebe dávala až na poslední místo. Po prodělané léčbě a nemoci jsem si jednoznačně řekla, že prací už se nechci stresovat, a snažím se o to i osobním životě. Přiznávám, že je to někdy neskutečně těžké, aby člověk nezajel zpět do těch starých kolejí a našel ten správný balanc.

Také se učím vycházet ze své komfortní zóny a překonávat sama sebe. Vyjela jsem na konferenci, která byla v anglickém jazyce, což bych si před nemocí absolutně netroufla. Zajímám se o Erasmus pobyty pro seniory, které jsou v poslední době velmi populární, a vidím v nich velký potenciál a smysl. Dnes už vím, že je potřeba žít život tak, jak nejlépe dovedu a můžu. Nejen přežívat, ale opravdu žít.