Monika Zemanová (40)

Bojové sporty

Na ultrazvuk jsem začala chodit každý rok z vlastního rozhodnutí. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod a občas jsem si dokonce vyslechla, že jsem na to ještě mladá a není to potřeba. Na jednom vyšetření mi našli v prsu cystu. Lékařka mi sice řekla, že to nic není, že jsem v pořádku a stačí přijít za dva roky, ve mně to však pocit klidu nezanechalo. Ten vnitřní neklid ve mně zůstával a pořád mě to uvnitř štvalo. Nakonec jsem se po roce rozhodla, že na kontrolu půjdu znova. A tehdy se ukázalo, že moje intuice byla správná. Na ultrazvuku se objevil podezřelý nález.

Výsledky z biopsie potvrdily nádor v prsu a do čtrnácti dnů jsem ležela v nemocnici. Měla jsem naplánovanou častečnou operaci, chemoterapii a radioterapii. Sama jsem se nakonec rozhodla pro úplnou mastektomii. Byl to můj vlastní pocit, že tohle je cesta, kterou chci jít, a moje lékařka moje rozhodnutí podpořila. Odebrali mi celé prso a uzliny z podpaží. Ale alespoň jsem se díky tomu vyhnula ozařování. V té době byl můj život neuvěřitelně rychlý a točil se hlavně kolem sportu. Thajský box, kickbox, závody, tréninky několikrát týdně. A najednou jsem z toho ze dne na den úplně vypadla.

Když se mě pak v nemocnici paní fyzioterapeutka ptala, jakým zábavním nebo rekreačním sportům se věnuji, musela jsem to uvést na pravou míru. Nebyl to žádný občasný koníček nebo víkendové protažení. Jediná odpověď, která mě v tu chvíli zajímala, byla, kdy se budu moct vrátit a zase boxovat. Soucitně se na mě podívala a řekla: „No já nevím, tak třeba za půl roku.“ Maximálně jsem se na ten termín upnula. Za půl roku budu stát zpátky na žíněnce.

Po operaci jsem si vyslechla doporučená omezení. Pro mě, jakožto člověka zvyklého v ringu rozdávat i přijímat rány, zapojovat celé tělo a fungovat na maximum, to bylo neskutečně zvláštní. Najednou jsem poslouchala pokyny o tom, že nesmím zvedat operovanou ruku, věšet prádlo ani nosit nic těžkého. Sport pro mě nebyl jen pohyb, byla to také komunita kolem mě. Gym byl mým druhým domovem a lidé v něm druhou rodinou. Sdíleli jsme spolu každodenní dřinu, pot, úspěchy i prohry. Vzájemně jsme se hecovali na trénincích, stáli při sobě a kryli si záda. Moje tělo mě do té doby poslouchalo na slovo a zvládalo extrémní zátěž. Ani na chvíli jsem si proto nepřipouštěla, že bych se nevrátila.

Léčba chemoterapií pro mě byla nesmírně náročná. Byla jsem na svém fyzickém vrcholu a těžce jsem nesla, že už při druhé dávce nejsem schopná vyjít do druhého patra bez obrovské únavy a zadýchávání. Z pomyslného vrcholu jsem spadla na úplné dno. Nakonec mi museli chemoterapii kvůli špatným výsledkům zastavit a nedokončila jsem ji. Moje tělo už to zkrátka nezvládalo.

A přesně za šest měsíců od diagnózy jsem se opravdu postavila zpět na tatami. Jen už ne v závodní formě. V té době se můj trenér thajského boxu odstěhoval a já tak začala hledat, jak pokračovat dál. K MMA jsem se přitom už nějakou dobu před diagnózou postupně dostávala, takže jsem po návratu ke sportu přirozeně přešla právě tam. Hlavou mi sice proudily myšlenky, zda na to ještě mám a jestli to vůbec zvládnu, ale nechtěla jsem se vzdát. Nastavili jsme společně s trenérem individuální plán, který mi vyhovoval. Nejhorší ze všeho bylo vyrovnat se s tím, že už se nemůžu vrátit naplno. Hlava by hrozně moc chtěla. Zvyk jít přes bolest, zatnout zuby a makat byl ve mně hluboce zakořeněný, jenže tělo mě už nepustilo na maximální výkon. Musela jsem se smířit s tím, že teď musím zkrátka zpomalit a častěji odpočívat. I tak jsem na sebe byla hrdá, že jsem to dokázala. Byla jsem znovu v prostředí sportu a své komunity, kde jsem byla tak šťastná. A tenhle pocit mi úplně stačil.

Po nějaké době jsem podstoupila plastickou operaci pomocí implantátu. Jenže zákrok mi bohužel přivodil další zdravotní komplikace v podobě poškozených prsních svalů, rotace implantátu a bolestí. I přesto jsem se znovu vrátila k tréninkům, ale o tom všem už jsem přemýšlela trochu jinak. Vzhledem k tomu, co všechno moje tělo zvládlo a dokázalo, jsem se rozhodla, že už mu nechci ubližovat. Řekla jsem si, že tohle už zkrátka není cesta, po které chci jít, a skončila jsem.

Dnes, když to všechno vidím zpětně, mě to občas ještě láká. Nedávno jsem se zastavila v tělocvičně a po dlouhé době spatřila tváře lidí, které jsem roky neviděla. Okamžitě se dostavil ten dávný pocit nadšení. Možná se ještě nějakým způsobem do prostředí bojových sportů vrátím, třeba jen na kondiční cvičení, kdo ví. Jedno však vím jistě – moje tělo a zdraví jsou teď na prvním místě.