Marcela Bednaříková (38)

Tisková mluvčí a PR Divadla Petra Bezruče

Když do mého života vstoupila nemoc, moje dcera měla čerstvých šest let a na zádech první školní aktovku. Bylo to období, kdy jsem se cítila šťastná a spokojená. Moje práce v divadle mě naplňovala, doma bylo všechno v pořádku, sportovala jsem, chodila do přírody a žila naplno. Nic nenasvědčovalo tomu, co má přijít. O to větší šok to byl, když jsem si pouhý měsíc po tom, co jsem se manželovi chlubila svou životní formou, nahmatala v prsu něco, co během pár týdnů úplně změnilo můj život.

Prevence do mého života vždy patřila a jinak tomu nebylo ani u prsou, chodila jsem na vyšetření a pravidelně si prováděla samovyšetření prsu. Jednoho dne jsem si našla takový ztvrdlý útvar v prsu, schválně říkám ztvrdlý útvar, protože většinou ženy nahmatají bouličku, ale u mě to bylo opravdu tvrdé místo v prsu. Když se nic nezměnilo ani po cyklu, tak na doporučení mé sestry, která je gynekoložka, jsem se objednala do mamologického centra. Pan doktor mi řekl, že se mu to moc nelíbí, a tak mě ihned poslal na mamograf a poté ultrazvuk. Následovala okamžitá biopsie, to už mi tak nějak docházelo, že to asi nebude dobré. Výsledky z biopsie byly hotové za několik dnů s verdiktem zhoubného nádoru prsu – hormonální, HER 2 pozitivní, 3. stádium, zasažené uzliny. Na následné mamární komisi jsem se setkala se skvělým přístupem lékařů, kteří mě trošku naočkovali tím svým odhodláním, že to bude náročný, ale jdeme do toho a zvládneme to. Musím říct, že v tu chvíli mi to velmi pomohlo.

Nejdříve jsem nastoupila na chemoterapii, která pro mě byla velmi náročná. I přes léky jsem ji špatně snášela, a dokonce mi ji museli o dvě dávky zkrátit. Ale alespoň jsem měla takovou regenerační pauzu před operací, a tak jsem po třech týdnech nastoupila do nemocnice na kompletní odstranění prsu. Poté následovala radioterapie, prodělala jsem 25 dávek záření, a ještě mě čekala biologická a hormonální léčba. Genetické vyšetření u mě vyšlo negativní.

Divadlo jsem vždy milovala. Vystudovala jsem sice češtinu a dějepis, ale divadelní svět mě fascinoval už od dětství, kdy jsme doma na kazetách poslouchali Cimrmany. Má první divadelní práce byla v Národním divadle moravskoslezském, kde jsem strávila pět let, než jsem odešla na mateřskou dovolenou. Pak přišla nabídka z Divadla Petra Bezruče. V zákulisí se pohybuji už přes patnáct let a v době diagnózy jsem tam začínala svou šestou sezónu.

Moje práce je nesmírně pestrá – dělám korektury programů, spravuji sociální sítě a připravuji podklady k premiérám. Nejvíc mě baví být u zrodu inscenací. Sledovat, jak režisér a dramaturg uvažují, jak se text mění v živé představení a jak na herce na jevišti reagují diváci. Práce s herci je specifická, jsou to silné osobnosti, ale za ty roky jsme si na sebe skvěle zvykli a lidsky si rozumíme.

Když přišla nemoc a s ní chemoterapie, spousta lidí by očekávala, že profesní život odsunu a stopnu. Jenže já svou práci milovala a nechtěla jsem na tom nic měnit. Pan ředitel byl neuvěřitelně chápavý. Domluvili jsme se, že práci zvládnu kombinovat. Celé to období dostalo zvláštní, ale fungující rytmus. Týden po chemoterapii, kdy mi bylo nejhůř, jsem pracovala z domova, a další týden už jsem byla zase v divadle mezi lidmi. I ty nejhorší chvíle, jako byla čtvrtá dávka chemoterapie, nakonec ideálně vyšly na vánoční prázdniny a operace s ozařováním zase na to divadelní letní volno. Jako by se tehdy celý ten divadelní svět spikl, aby mi pomohl tím vším v rámci možností lépe proklouznout.

Na druhou stranu ale nechci, aby to znělo příliš růžově, rozhodně to nebylo a vlastně pořád není snadné. Když má člověk takzvaný „chemo mozek“, všechno mu trvá mnohem déle. Soustředit se na více věcí najednou je nesmírně vyčerpávající. Následky léčby si navíc neseme dál. Například po hormonální terapii mám často ráno pocit, že jsem veškerou energii vydala jen na to, abych se vůbec rozhýbala. Po chemoterapiích se mi navíc zhoršilo ostření očí, takže chvíli trvá, než jsem vůbec schopná dívat se do monitoru. K tomu stále bojuji s lymfatickým otokem, kvůli kterému není celodenní sezení u počítače zrovna ideální. Snažím se s tím ale aktivně pracovat – poctivě cvičím a dělám si v práci pravidelné pohybové pauzy. Je to každodenní práce s vlastním tělem. V tom všem je ale podle mě neméně důležité mít kolem sebe práci, která vás baví a naplňuje.

Na otázku, co bych dnes vzkázala nově diagnostikovaným ženám, mě napadá: Zkuste se zaměřit samy na sebe a najít to, v čem je dobře právě vám. Když si teď někdo přečte, že jsem celou dobu léčby pracovala, mohl by získat pocit, že musí udělat totéž. Nebo naopak, že když jiná žena kompletně překopala celý svůj dosavadní život, je to ten jediný správný recept. Tak to ale není. Nikdy se nesrovnávejte s ostatními. Podívejte se hluboko do sebe a najděte to, co je v souladu s vaší vlastní povahou a v čem se cítíte dobře. Nejsme svou nemocí. Jsme tím, kým se navzdory nemoci rozhodneme být.