Lenka Belliová (40)

Příslušnice Armády České republiky

Pracuji jako vojákyně z povolání a co se týká prevence, žila jsem v přesvědčení, že jsem pod stálou lékařskou kontrolou a v bezpečí. V rámci armádních preventivních programů jsem chodila na pravidelná vyšetření častěji než jiné ženy v mém věku. Když mi paní doktorka v mých třiceti devíti letech napsala žádanku na mamograf, který jsem pak v listopadu absolvovala, brala jsem to jako běžnou součást své práce a nepřikládala tomu žádný zvláštní význam. Nenapadlo mě, že by mohl být nějaký problém.

V dubnu následujícího roku se ale všechno změnilo. Můj partner mi tehdy našel úplně náhodně v prsu bulku. Protože jsem věděla, že to nemusí nic znamenat, ale je potřeba to nechat zkontrolovat, objednala jsem se na ultrazvuk do ústřední vojenské nemocnice. Lékař, který mě vyšetřoval mi řekl na rovinu, že nález vypadá jako zhoubný. Ihned mi odebrali vzorky na biopsii.

Následovalo pro mě velmi náročné období čekání na výsledky, které trvalo čtrnáct dní. Když se diagnóza potvrdila, sedla jsem do auta a jela do Brna, kde jsem měla první kontakt s onkologickým pracovištěm. Od té chvíle nabraly události rychlý spád. Absolvovala jsem magnetickou rezonanci a lékaři mi stanovili termín operace.

Nález byl bohužel rozsáhlejší a zasahoval více částí prsu, proto lékaři přistoupili k totální mastektomii pravého prsu. Během operace mi zavedli rovnou tkáňový expandér, z důvodu budoucí možnosti rekonstrukce. Pooperační bolesti byly velké a celkově to bylo psychicky i fyzicky těžké období. A navíc výsledek druhého operačního výkonu nevypadá vůbec hezky, proto v současné době řeším nápravu a reoperaci. Musím říct, že se mě nikdo moc neptal, zda to vůbec takto chci.

Histologie potvrdila, že se jedná o hormonální typ nádoru. Klasická chemoterapie by pro mě dle genomového testu nebyla přínosem, a tak se rozhodlo o okamžitém nasazení hormonální léčby. Jelikož mi bylo třicet devět let a neměla jsem děti, přála jsem si nechat zamrazit vajíčka. Ale bohužel v reprodukčním centru mi bylo řečeno, že v tomto věku se již nová vajíčka netvoří tak rychle a proces by byl na dlouho, což jsem si vzhledem k agresivitě nemoci nemohla dovolit.

Od nasazení hormonální léčby mám spoustu vedlejších účinků, mj. nespavost, únava, ztuhlost a bolesti, a tak mě občas přepadaly myšlenky a strach. Vyžádala jsem si proto vyšetření scintigrafie kostí. Výsledky přinesly další náročnou zkoušku, objevil se malý nález (metastáze) na žebru. Od konce ledna mi proto nasadili ještě biologickou/cílenou léčbu. Moje tělo však od června reagovalo selháváním jater, výsledky byly děsivé. Lékaři museli zjišťovat, zda se nejedná o autoimunitní onemocnění a nasadili mi kortikoidy. Nicméně se nakonec ukázalo, že s největší pravděpodobností se jedná o polékovou reakci. Na chvíli mi proto teď vysadili biologickou/cílenou léčbu, dokud se tělo trochu nevzpamatuje. Poté se rozhodne, zda mi jí vrátí, případně jaká bude zvolena dostupná alternativa.

Do armády jsem nastoupila v rámci studia na vysoké škole – Univerzity obrany. Jako vojákyně z povolání mám na starosti hlavně logistiku v různých oblastech – každodenní plnění úkolů spojených s chodem útvaru i zabezpečení výcviku. Zároveň jsem sama podstupovala pravidelný výcvik. Vždy jsem svou práci vnímala jako velmi pestrou a dynamickou a jelikož jsem tak trochu workoholik, tak jsem si asi nikdy před nemocí nepřipouštěla, že je vlastně i dost stresující. Ale vždy mě velmi naplňovala a dávala smysl.

Když mi to tělo dovolí, snažím se vracet k věcem, které mě baví a dobíjejí mi baterky. Což je zejména cestování a sport. A i když jsem se k práci v armádě vrátila, nemoc mě naučila zpomalit. Dnes už vím, že nemá cenu se nikam za každou cenu honit, člověk přehodnotí svoje priority. Občas mě trápí přístup některých lidí, kteří si myslí, že jsem po operaci a zpět v pracovním procesu, tak už bych měla být vlastně úplně v pořádku a zase plná síly. Ale ono to tak samozřejmě není, následky a vedlejší účinky nyní již paliativní léčby jen tak nezmizí a někdy je to opravdu náročné. Často se také snažím vypadat lépe, než mi skutečně je. A i když je to na sílu, cítím se před ostatními silná a s úsměvem líp. Možná i proto všechno přemýšlím nad úplně novým směrem, chtěla bych zkusit do budoucna něco jiného. Nechávám si dveře otevřené a uvidím, co přijde. Ráda bych své dovednosti převedla na něco pro mě více smysluplného.