Veronika Blahuta (40)

Studentka Jihočeské univerzity, oboru sociální a charitativní práce

Bylo mi 35 let. Žila jsem v domnění, že jsem šťastně vdaná, a můj syn právě nastoupil do první třídy. Občas jsem si prováděla samovyšetření prsu a každé dva roky jsem chodila na ultrazvuk, jelikož mě prso bolelo a měla jsem delší dobu zdravotní problémy po kojení. Jednoho dne jsem si v něm ale něco nahmatala. Když se to ani po čase nijak nezměnilo, ale spíše zvětšilo, zašla jsem raději na kontrolu. Na vyšetření mi zjistili i nález v přilehlé uzlině. Hned další týden mě poslali na onkologii a následné vyšetření PET/CT zjistilo rozsah nemoci. V lednu 2021 jsem si vyslechla diagnózu, která zněla: rakovina prsu se vzdálenými metastázemi v játrech a kostech.

Pracovala jsem tehdy na základní škole u druhé a třetí třídy. Když mi lékaři sdělili diagnózu, přešla jsem kvůli zkrácení úvazku k prvňáčkům, aby pro mě práce nebyla tak fyzicky i psychicky náročná. Pracovat s dětmi byl vždycky můj velký sen. Po nějaké době mi však zdraví bohužel vypovědělo službu a já už nebyla schopná se do školy vrátit a dál fungovat. Občas mi to chybí, především děti a skvělý kolektiv kolegů, a na ty společné časy moc ráda vzpomínám.

Do roka od určení diagnózy jsem byla rozvedená. Léčba naštěstí zabrala tak skvěle, že se nemoc podařilo utlumit. Některé nálezy dokonce úplně zmizely a já se nyní nacházím v zobrazovací remisi. Vedlejší účinky a nejrůznější následky mě však doprovázejí dodnes. Během let se objevila řada komplikací, se kterými nebylo snadné se vyrovnat. Přibrala jsem třicet kilo a kvůli chronickým bolestem pro mě bývá někdy těžké ráno vůbec vstát z postele.

Když jsem se o své nemoci dozvěděla, nikoho s podobným osudem jsem ve svém okolí neměla. Přišlo mi, že o metastatické rakovině prsu lidé spíše mlčí. Okamžitě mě proto napadlo sdílet svůj příběh veřejně. Chtěla jsem, aby každá žena, která si prochází podobným osudem, měla dostatek informací a věděla, že na to není sama. Založila jsem si instagramový profil a začala o své cestě otevřeně mluvit.

V současné době jsem v plném invalidním důchodu. Prožitá nemoc a léčba mě však posunuly úplně jiným směrem a přinesly mi do života hlubší poslání – pomáhat ženám se stejným osudem. Asi po půl roce léčby jsem objevila projekt Bellis. Jejich činnost mě nadchla a okamžitě jsem věděla, že se chci zapojit, protože mi to dávalo obrovský smysl. Postupně jsem na sebe nabalovala další aktivity, až mě tato práce pohltila natolik, že dnes bezpečně vím, kde je mé místo. Za dobu, kdy pomáhám metastatickým pacientkám, však narážím na systémové nedostatky, které vyžadují ještě spoustu práce. Jedním z nich je i citelný nedostatek sociálních pracovníků pro onkologicky nemocné. Celý systém je navíc pro laika velmi nepřehledný. I to mě v mých devětatřiceti letech motivovalo k rozhodnutí začít znovu studovat – vybrala jsem si obor sociální a charitativní práce na Jihočeské univerzitě.

Podle mého názoru by člověk měl studovat to, co ho skutečně baví. Ve zvoleném oboru jsem se našla a neustále se posouvám dále. První ročník jsem úspěšně zvládla a s nástupem do druhého už uvažuji o tom, že po bakalářském studiu budu pokračovat dál. Přestože by mi tři roky stačily k výkonu vytoužené profese, cítím touhu posunout se ještě o krok výš. Vybrala jsem si skvělou školu, kde mi navíc vycházejí maximálně vstříc. Když mi zrovna není dobře, vždy se dokážeme lidsky domluvit, za což jsem moc vděčná. Vzdělávání pro mě bylo vždycky prioritou. Už v době, kdy mi do života vstoupila rakovina, jsem byla čerstvě přijatá na sociální pedagogiku. Kvůli silným nevolnostem a celkové slabosti během prvního roku léčby jsem ale tehdy studium musela odložit.

V Belliskách se věnuji především koordinaci aktivit pro metastatické pacientky a pravidelně přednáším o prevenci. Někdy je to velmi náročné. Stává se, že si příliš beru k srdci situace, kdy ostatním ženám selhává léčba. Hlavou mi pak běží otázky, proč nemůže terapie u každé z nich fungovat stejně úspěšně jako u mě, a bývá mi z toho smutno. Snažím se s těmito pocity pracovat a vnitřně se s nimi vyrovnat. I přes tyto těžké chvíle by mě ale nikdy nenapadlo, že bych chtěla dělat něco jiného.

Největší životní radostí je můj syn. Velký smysl mi dává také pocit, že jsem užitečná a že se mi mé nelehké životní období podařilo přetavit v něco tak hezkého. Miluji knihy, představují pro mě dokonalý únik z reality. V jejich příbězích se dokážu úplně odpoutat od toho, co sama prožívám. A jestli jsem na sebe pyšná? Ano, jsem. Každý den musím svádět boj s vlastním tělem, a přesto zvládám péči o syna a stále mi zbývá energie na pomoc druhým. Nikdy totiž není pozdě najít si činnost, která vás bude naplňovat a bavit – i přes veškerá omezení, jež s sebou léčba přináší. Jedny dveře se vám sice zavřou, ale vzápětí se otevřou tři nové. Tak do nich neváhejte vstoupit.