Helena Bezděk Fraňková (51)

Držitelka Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii a vizionářka

Rakovinu prsu máme geneticky v rodině. Moje babička i teta z tatínkovy strany si touto nemocí prošly. Mě bohužel genetická zátěž také neminula. Díky tomu jsem však pravidelně docházela na vyšetření – jeden rok na mamograf a druhý na ultrazvuk. To mi zachránilo život. Diagnózu jsem si vyslechla v době pandemie, kdy nemocnice byly plné pacientů, které ochromila covidová nákaza. Po sdělení výsledků jsem paní doktorku hned požádala, ať se mnou jedná na rovinu. Její slova zněla: „Nejlepší by byla totální mastektomie levého prsu.“ I když mě lékaři ujišťovali, že vše bude dobré a nemám žádnou agresivní formu, když jsem pak ležela v nemocnici, honily se mi hlavou myšlenky, co když zemřu. Mám patnáctiletého syna, jak to zvládne manžel?

Jelikož to bylo období kolem Vánoc, dopřála jsem si delší dovolenou, během níž jsem operaci podstoupila. A když jsem se pak vracela do pracovního režimu, hodně se fungovalo přes online obrazovky, protože se nemohlo a vlastně ani nebylo kde scházet. Takže z mého okolí o tom, čím si procházím, nikdo nic moc nevěděl. Pak mě čekal nástup na biologickou léčbu, po které jsem přibrala více než deset kilo. Ruka mě po mastektomii a odstranění uzlin stále občas otéká a bolí. Také únava po léčbě se někdy přihlásí o slovo. Navíc mi zjistili poruchu srážlivosti krve, a z toho důvodu mi nemohli nasadit hormonální terapii.

Hodně jsem přemýšlela, kdy a jak se naplno vrátím do pracovního procesu. Sepsala jsem si na papír pro a proti a vyšlo mi z toho, že se chci vrátit, jelikož doma bych se utápěla v myšlenkách s hrůzou, co mě asi čeká. Pracovní vytížení mi pomohlo překlenout období určité sebelítosti. Byla jsem na pozici ředitelky Státního fondu kinematografie a vedla tým asi padesáti zaměstnanců. Z jedné strany útočila média, z druhé strany žadatelé o dotace, z třetí strany politická sféra. Občas to bylo hodně náročné, ale byla jsem zvyklá fungovat naplno a pro všechny.

Po nějaké době jsem se ale nakonec rozhodla z mandátu ředitelky odejít. Na Ministerstvu kultury působím přes dvacet let. V momentě, kdy jste na takové pozici, vám neustále někdo volá, něco potřebuje a ideálně hned. Nikoho moc nezajímá, že máte dovolenou nebo zrovna ležíte po narkóze v nemocnici. Po odchodu z postu ředitelky jsem se chvíli obávala, že se mi bude stýskat a práce mi bude chybět. Nakonec jsem ale cítila jakousi úlevu.

Vzhledem k prodělané mastektomii jsem si nakoupila větší množství různých podprsenek a protéz. Ale pořád mi to nesedělo a nevyhovovalo. Epitézy se mi posouvaly, a o pocení kůže pod nimi ani nemluvím. Požádala jsem svoji kamarádku, která je kostýmní designérka a výtvarnice. Různě jsme to společně přestřihávaly a přešívaly, aby mi to sedělo. Když už jsem jí kvůli tomu volala asi popáté, řekla mi: „A proč to vlastně neušijeme celé komplet?“ A tak vznikl nápad, že se pustíme do tvoření prádla a pomůcek pro ženy, které si prošly podobným osudem. Myslím si totiž, že léčebné a operativní postupy se neskutečně posunuly dopředu a žena, která si tímto projde, nemusí mít nutně šedesát nebo sedmdesát let. V dnešní době se to týká i mladých holek, které mají před sebou celý život a teď se mají trápit a nosit nevzhledné protetické prádlo.

Ráno odcházíte z domu a musíte myslet na to, abyste si vzala klíče, mobil, kabelku a prso. Pořád máte pocit, že vám něco chybí. A já to chci vymyslet tak, aby tento pocit, že nejste kompletní, úplně vymizel i bez plastické operace. Když se bavím s ostatními pacientkami, ještě jsem nenarazila na jedinou, která by s tím neměla problém a nemusela neustále řešit posouvání epitézy a to, že nedrží na místě. Nehledě na to, že ani výběr barev není vůbec velký. Takže jsem si řekla, že to přece musí jít jinak. Sestavila jsem skvělý tým. Máme spoustu nápadů a věřím, že se nám podaří uvést je do života. Nebude to jednoduché, čeká nás ještě dlouhá cesta, ale vidím v tom velký smysl.

Pořád zůstávám v určitém směru u filmu, do tohoto světa zkrátka patřím. Navíc musím z něčeho žít, takže dělám konzultanta pro nejrůznější projekty z oblasti filmu a médií. Pomáhám s filmovými festivaly, kulturními akcemi, žádostmi o dotace i se sponzoringem. Nemoc mě však naučila zpomalit a nezabývat se hloupostmi. Hodně mě štvou mýty a předsudky, které obecně provázejí prevenci i samotné onemocnění rakovinou prsu. Můj kamarád kněz mi říkal, že všechno má svůj důvod. Třeba jsem onemocněla právě proto, abych teď pomáhala ženám, které si touto nemocí také procházejí.

Zkuste si dát závazek, že se každý den třikrát vědomě zastavíte a činnost, kterou zrovna děláte, začnete vykonávat pomaleji. Všechny totiž neustále někam spěcháme – rychle umýt nádobí, pověsit prádlo, obstarat nákupy, v rychlosti se najíst. Zastavte se a zpomalte.