Martina Fulínová (38)

Majitelka a manažerka cateringové společnosti Dog’n’Roll food truck & Bistro

S partnerem jsme žili běžný život a naším celým světem bylo tehdy jídlo a gastronomie. Společně jsme rozjeli food truck, což byla sice úžasná jízda plná svobody, ale také neskutečně tvrdá dřina od rána do noci. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, až do jednoho dne roku 2019, krátce předtím, než svět zasáhl covid. Tehdy jsem si v levém prsu nahmatala útvar. Vypadalo to jako větší bulka. Lékaři mě sice vyšetřili, ale v té době nic zásadního nezjistili. S klidným svědomím jsme proto odletěli na plánovanou cestu do Mexika. Z nemocnice mi ještě volali, že je vše v pořádku a detaily dořešíme po mém návratu. Žila jsem v domnění, že půjde maximálně o nějaký preventivní zákrok.

Po návratu z dovolené však nabraly události nečekaně rychlý spád. Při kontrolním vyšetření mi lékaři zkontrolovali také podpaží a zjistili, že mám zvětšené uzliny. Koloběh odběrů a testů se rozjel nanovo. Výsledek mě hodně překvapil. Zatímco v prsu se nic vážného nepotvrdilo, v uzlinách se již nacházely rakovinné buňky. Diagnóza zněla jasně – agresivní, hormonálně pozitivní nádor.

Následovala okamžitá chemoterapie a operace – odstranění celého levého prsu. Celou situaci navíc komplikovala probíhající pandemie. Kvůli velkému poklesu bílých krvinek, které klesly téměř na nulu, mě museli hospitalizovat ve vojenské nemocnici na infekčním oddělení. Vzpomínám si na tu izolaci, na lékaře v ochranných skafandrech a na vědomí, že o patro výš leží pacienti s covidem. Bylo to náročné období, ale tělo nakonec zabojovalo, krvinky stouply a já se mohla vrátit domů. Léčba, která kombinovala chemoterapii, biologickou léčbu, ozařování a hormonální terapii, trvala zhruba rok.

Když už se zdálo, že je vše na dobré cestě, nemoc se vrátila. Tentokrát se objevila bulka přímo v jizvě po předchozí operaci. Lékaři bulku vyoperovali a následovala další chemoterapie a biologická léčba. Tradiční ozařování už v této oblasti nebylo možné znovu aplikovat, protože tkáň byla vyčerpaná předchozí dávkou. Když se situace po čase opakovala i potřetí a na kůži se objevily drobné útvary, tak bylo jasné, že další operace už možná není. Lékaři proto zvolili cestu dlouhodobé konzervativní léčby a nasadili mi tehdy zcela novou kombinaci chemoterapie a biologické léčby.

Během léčby jsem se rozhodla odletět na více než měsíc do Indie, která mě už dlouho lákala. Běžně jsem musela docházet na infuze nebo kontroly každé tři týdny, což by tak dlouhou cestu znemožňovalo. Šla jsem proto za svými lékaři a otevřeně se jich zeptala, zda by bylo možné harmonogram nějak posunout. Jejich reakce mě mile překvapila. Řekli mi, že rozhodnutí je sice na mně, ale z medicínského hlediska v tom nevidí problém a můžeme jednu dávku vynechat. Díky tomu jsme intervaly mezi léčbou upravili, a místo obvyklých tří týdnů jsem tak během celého léta dostávala terapii s odstupem měsíce a půl. Tato cesta pro mě byla nesmírně důležitým krokem k uzdravení.

Od třinácti let žiju s diabetem 1. typu a jsem závislá na inzulínové pumpě. Během cesty do Indie se mi podařilo zaměřit se s tamním lékařem na ajurvédu a společně jsme nastavili způsob stravování. Nejde o žádnou drastickou dietu, ale o přirozený, čistý způsob výživy, který by vlastně prospěl každému. Nikdy jsem ale neuvažovala o tom, že bych klasickou medicínu opustila. Naopak, moderní věda mi zachránila život. Ale postupem času jsem začala hledat způsoby, jak své tělo v tomto náročném procesu podpořit alternativními cestami a celkovým zklidněním.

Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, jak obrovským spouštěčem mých zdravotních problémů byl dlouhodobý stres a vyčerpání. S partnerem podnikáme v gastronomii už od roku 2017. Začátky s food truckem byly extrémní – objížděli jsme hudební festivaly, kde člověk fungoval čtyři až pět dní v kuse v permanentním hluku, téměř bez spánku, s nepravidelnou stravou a v neustálém shonu. Pro tělo zdravého člověka je to obrovský nápor, ale pro mě jako pro diabetičku to byla opravdu velká zátěž.

Dnes je to již více než šest let od chvíle, kdy mi v mých jednatřiceti letech poprvé sdělili diagnózu. Tato dlouhá cesta zásadně proměnila můj pohled na život i na naši společnou práci. Během let léčby jsme se od náročného cestování a dřiny s food truckem posunuli k organizování cateringu. Je to sice stále náročná práce, ale už nám dává o něco větší řád, který je podle mě velmi důležitý. Také jsme si splnili sen a otevřeli si vlastní bistro. Snažíme se mít náš pracovní i osobní život nastavený tak, aby nám dával smysl a zbytečně nás nevyčerpával. A tak když skončí sezóna, všechno jednoduše zavřeme a dopřejeme si zasloužené volno. Máme dodávku, kterou jsme si upravili na spaní, a tak do ní naložíme našeho psa a odjedeme na dva měsíce úplně pryč – třeba objevovat Maroko. Tento balanc mezi prací a absolutním vypnutím je přesně to, co moje tělo i mysl potřebují.

Mé heslo je: život je pohyb. Rozhodla jsem se tedy k akreditovanému kurzu na lektorku jógy. Nyní jsem čerstvě složila zkoušky a ráda bych se ubírala tímto směrem hlubšího poznání těla a mysli.