Kateřina Králová Trnečková (36)

asistentka ředitele Odboru vnitřní politiky

Kancelář prezidenta republiky

Moje cesta k diagnóze byla trochu trnitá. Bulku v prsu jsem si sama nahmatala někdy o letních prázdninách 2021 a k lékaři jsem se dostala až v září. Tehdy jsem pracovala pro překladatelskou agenturu jako projektová manažerka a měla na starost celé portfolio zákazníků. Byla to docela náročná a často stresující práce, která vyžadovala maximální soustředění. Ale byla jsem zvyklá pracovat v tempu a cítila jsem se v pořádku.

Před prvním vyšetřením mě lékaři sice nejprve ujišťovali, že se nemusím bát, že jsem příliš mladá a půjde nejspíš o banalitu. Ale pro jistotu mě poslali na odborné pracoviště na ultrazvuk a tam už byl jasný nález. Následovala biopsie a s ní nekonečných šest týdnů čekání na výsledky. Ano, šest týdnů. Když se na to dívám zpětně, to čekání pro mě bylo asi na celé léčbě to nejhorší. Později paní doktorka na onkologii osobně volala na patologii a zjistila absurdní věc – výsledky byly hotové už za dva týdny, jen je prostě zapomněli odeslat. Když ale diagnóza konečně padla, kolotoč se rozjel poměrně rychle. Během deseti dnů jsem seděla na své první chemoterapii.

Po druhé dávce chemoterapie jsem musela nastoupit na nemocenskou. Moje tělo najednou zesláblo tak, že jsem bez přestávky nedokázala přejít ani náš malý dvoupokojový byt. V práci mi naštěstí vyšli vstříc a kolegové mi dokonce poslali velký balík s dárky a milým vzkazem.

Všem, kdo si prochází něčím podobným, bych určitě ideálně hned od samého začátku doporučila psychoterapii. Mně osobně neskutečně pomohla. Absolvovala jsem pět nebo šest sezení a v těch nejtěžších začátcích mi to moc pomohlo.

Prošla jsem si celým náročným procesem – chemoterapiemi, operací i ozařováním. Nebylo to jednoduché, ale musím říct, že ač bych si to nikdy nemyslela, ukončení léčby pro mě znamenalo docela velký náraz. Celou tu dobu jsem totiž léčbu vnímala jako takovou ochrannou peřinku, ve které mě zdravotnický systém hýčkal a opatroval. Předávali si mě mezi jednotlivými odděleními a já vlastně nemusela nic řešit. Mým jediným úkolem bylo dorazit tam, kde jsem zrovna měla být. Nemusela jsem nic domlouvat ani zařizovat, všechno bylo až na malé výjimky vyřešené za mě. Jenže pak mi lékaři řekli: „Tak, úspěšně hotovo, na shledanou, uvidíme se za půl roku.“ Najednou vás z té bezpečné peřinky prostě vystrčí ven. Člověk pak stojí, čeká a vůbec neví, co má dělat, co může a co nesmí. Dostaví se obrovský strach z toho, jak vlastně pokračovat dál a jak naskočit zpátky do běžného života.

Když se mi vrátila síla, začala jsem přemýšlet, co dál. Cítila jsem, že se po tom všem už nechci vracet do stejných kolejí, a začala jsem hledat novou práci. Po asi čtyřech měsících hledání, posílání e-mailů, upravování motivačních dopisů a neúspěšných pohovorů jsem se shodou okolností dostala k výběrovému řízení v Kanceláři prezidenta republiky. Řekla jsem si „Co nejhoršího se může stát?“, moji novou životní mantru, a šla na svůj poslední pohovor. Přímo na něm mi můj současný šéf řekl, že by byl moc rád, kdybych práci vzala.

Byl to neskutečný pocit, dodnes si pamatuji, jak jsem stála před Pražským hradem u sochy TGM, volala si s mojí sestrou a vzpomínala, že je to přece sotva rok a půl, co jsem seděla zhroucená a uplakaná na zemi ve sprše, bylo mi zle a byla jsem ze všeho už strašně vyčerpaná. Bez vlasů, řas, obočí, unavená a vyhublá, uprostřed nejtěžší léčby a nejtěžšího období v životě.

A dnes? O pár let později stojím hrdá a šťastná na Pražském hradě, který se stal mým novým pracovištěm. Ten rozdíl mě samotnou občas dodnes dojímá.

Diagnóza mi nevzala budoucnost. Otevřela mi dveře, o kterých se mi dříve ani nesnilo. Dnes už vím, že po každé těžké bouři přijde nový začátek – a pro mě teď začíná každý den právě tady, na samém vrcholu Prahy.