Tereza Kutová (40)

Lékařka v oboru gynekologie, porodnictví a reprodukční medicíny

Sanatorium Art a nemocnice České Budějovice

Každý rok jsem chodila na pravidelná vyšetření prsu a samovyšetření patřilo k mému životu. Jednoho dne jsem si však nahmatala něco, co se mi nezdálo. Jelikož je moje prsní žláza velmi bujná, počkala jsem na období po menstruaci, zda se situace změní. Nezměnila. Zamířila jsem proto na ultrazvuk, kde závěr zněl: nespecifický nález a kontrola za tři měsíce. Stejný výsledek přinesla i magnetická rezonance. Až mamografické vyšetření odhalilo mikrokalcifikace. Následná biopsie bohužel potvrdila karcinom prsu in situ. V první chvíli jsem tomu nedokázala uvěřit. Proces přijetí diagnózy mě hodně vyčerpával a chvíli trvalo, než se mi myšlenky alespoň trochu utřídily.

Původní plán počítal s částečnou mastektomií a následnou radioterapií. Protože však výsledky pooperační histologie dopadly hůře než z biopsie, lékaři mi předepsali půlroční chemoterapii. To pro mě znamenalo obrovský šok a tvrdý náraz do zdi. Do té doby jsem žila v neskutečném osobním i profesním tempu. Doma dvě děti, k tomu manžel lékař, který je také maximálně vytížený. A já najednou ze svého stopadesátiprocentního nasazení spadla na absolutní nulu. Působím jako gynekolog-porodník v českobudějovické nemocnici a věnuji se reprodukční medicíně na IVF klinice v Sanatoriu Art.

Když jsem poprvé seděla v čekárně na onkologii, jen těžko jsem se přepínala z role lékařky do role pacienta. Říkat si o pomoc, když jsem celý život zvyklá pomáhat druhým, se ukázalo jako obrovská vnitřní překážka. Myšlenky, že mě jako doktorku teď nikdo nepotřebuje a péči naopak vyžaduji já, mě provázely každý den. Snažila jsem se se situací smířit a myslela jen na to, ať mám vše rychle za sebou a můžu se vrátit zpátky do nemocničního shonu. Atestaci jsem dokončila pouhý rok před diagnózou, jelikož výchova synů měla samozřejmě přednost. Prožila jsem vypjaté období plné stresu. Možná právě toto vyčerpání spustilo mou nemoc. Genetická vyšetření naštěstí dopadla v pořádku.

Celou léčbou mě provázelo heslo: Nemusíš, chceš! Každou chemoterapii jsem přijímala jako kamarádku, která mi pomáhá vrátit zdraví. Manžel, rodina i přátelé mi vytvořili úžasné zázemí. Synům bylo v té době sedm a deset let. Mluvili jsme s nimi opatrně, ale naprosto narovinu. Když mi začaly padat vlasy, oholili jsme si hlavy všichni společně. To byl velmi silný moment a moc mi to v tu chvílí pomohlo.

Snažila jsem se žít naplno i během léčby a cítila jsem se jako bojovnice. Pár dní po chemoterapii už jsem vyrážela na výlety. Okolí mě obdivovalo, jak vše zvládám s lehkostí. Jenže v zimě, kdy začínalo ozařování, mě realita nakonec dohnala. Ochromila mě celková únava a pocit neporazitelnosti zmizel. Tehdy na mě všechno dolehlo. Přirovnala bych to k divoké jízdě na horské dráze, a když jsem dokončila třicátou dávku radioterapie, byla to velká úleva.

Onemocnění mě jednoznačně naučilo zpomalit, odpočívat a myslet na sebe. Konečně jsem se posunula na první příčku vlastního žebříčku hodnot. Šlo o dlouhý proces, ale dnes mohu říct, že se mi to daří. Občas od někoho slyším, že je za rakovinu vděčný, protože mu změnila život. Já to tak nevnímám. Jsem vděčná sama sobě, svému okolí a cítím hrdost, že jsem celou zkoušku zvládla.

Po roce v pracovní neschopnosti přišel čas na návrat do běžného života. Fyzické síly už ale neodpovídají stavu před nemocí. Nesloužím celodenní směny a v nemocnici jsem snížila úvazek. Na IVF klinice působím jeden den v týdnu a pátky se snažím držet úplně volné. Medicínsky se již pravděpodobně nevrátím na tak intenzivní úroveň jako dřív, ale současný režim mi vyhovuje. Přijala jsem realitu a profese pro mě přestala být středobodem vesmíru. A vlastně mi to vůbec nevadí, získala jsem více času na rodinu i koníčky a jsem spokojená. Vím, že tělo potřebuje pravidelný odpočinek, aby zůstalo zdravé. Jako lékařka a pacientka v jedné osobě si jasně uvědomuji, že tak vyčerpávající nasazení si už zkrátka nemohu dovolit. Chci tu být pro své syny a rodinu – to je pro mě teď nejdůležitější.