Daniela Novotná (44 let)

Dobrovolná hasička

Několik let jsem z vlastní iniciativy pravidelně docházela na preventivní ultrazvuk prsou. Gynekolog mi neustále opakoval, jak je prevence důležitá, takže jsem nic nepodceňovala. Neměla jsem žádné potíže a cítila se v pořádku. Při jedné z běžných kontrol mě lékař nejdříve vyšetřil prohmatáním a nic nikde nenašel. Na sonu se ale poté ukázal neohraničený nález. Pan primář mi tehdy narovinu řekl, že to vypadá na útvar prorůstající do žlázy a mám se připravit na to, že půjde o zhoubný nález. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že do mého života takhle rychle vstoupí strach a vážná nemoc.

Po vyšetření následovala biopsie, abychom měli jistotu, co se v prsu nachází. Pořád jsem se ale upínala k naději, že to přece nic nebude, že se doktoři mýlí. Pak ale přišel telefonát z nemocnice, který si budu pamatovat asi napořád. Zprávu, že je nádor zhoubný, mi lékaři oznámili zrovna ve chvíli, když jsem seděla v autě na parkovišti. V tu vteřinu jako by se kolem mě zastavil čas a já se propadla do naprosté tmy. Seděla jsem tam, hlavou mi běžely ty nejhorší scénáře, svírala jsem volant a nebyla jsem vůbec schopná nastartovat a z toho parkoviště odjet.

Věci pak nabraly rychlý spád. Podstoupila jsem operaci, při které mi vzali celé prso a jednu sentinelovou uzlinu. Naštěstí se ukázalo, že vzorek z nádoru reaguje tak, že chemoterapie by pro mě nebyla přínosem, takže mě lékaři téhle zátěže ušetřili. Naplánovaná byla původně tedy jen radioterapie a hormonální léčba. Pamatuji si, jak jsem přišla na radiologii a narazila tam na skvělou paní doktorku. Důkladně pročetla všechny mé zprávy, zamyslela se a řekla mi, že prso je kompletně pryč a v uzlině byly jen mikrometastázy, takže mě ozařovat vůbec nebude. Byla to pro mě neskutečná úleva. Čekala mě tedy „jen“ hormonální léčba.

Moje tělo už po tom všem není jako dřív. Těžko zvládám vedlejší účinky hormonální léčby. Rozvinul se mi po operaci lymfedém a začala mi otékat ruka, což mi zásadně změnilo mé fungování u dobrovolných hasičů, u kterých působím mnoho let. Vždy jsem byla zvyklá normálně makat, pomáhat při fyzicky náročných věcech, jezdit na akce a prostě fungovat naplno. Ale s oteklou rukou a následky léčby se to změnilo. Najednou jsem nemohla zvedat těžké věci, nosit techniku ani dělat žádnou náročnou práci. S tímhle jsem se těžko smiřovala.

U hasičů jsem ale zůstala, protože ta komunita je mi velmi blízká a nechtěla jsem z ní odejít. Našla jsem si tam jiné, neméně důležité místo v zázemí. Pomáhám, kde můžu a co sama zvládnu, hlavně s administrativou, organizací akcí a s chodem celého sboru všude tam, kde mě moje tělo nelimituje. S partou ze sboru tak dál držíme spolu. Jsem jen v trochu jiné roli, ale vím, že mě berou pořád stejně. A jsem za to moc ráda.

Nemoc mi ve spoustu věcech přeházela životní plány. Musela jsem opustit práci v úklidu, která pro mě byla fyzicky náročná. Ale naštěstí moje skvělá vedoucí mi vyšla vstříc a nabídla mi klidnější místo na recepci. Tahle těžká životní zkouška mi také ukázala, jaké mám kolem sebe lidi a skvělou rodinu. Můj partner se o mě staral a podržel mě v té vůbec nejtěžší době, i když náš vztah teprve začínal. A nakonec i u mých milovaných dobrovolných hasičů mám své pevné místo pořád, i když už nemůžu dělat tu nejtěžší práci.