Michaela Kloučková
Je to, jako když musíte na interrupci: Chcete si ho nechat, ale nemůžete. A potom na něj stále myslíte a chybí vám.
Že něco není v pořádku, mi začalo tělo dávat najevo asi rok před tím. Únava, kožní problémy, neúměrně dlouhé virózy. Nerozuměla jsem tomu já ani lékaři. Do toho přišla na podzim výpověď ze zaměstnání, kterou jsem neunesla tak statečně, jak jsem chtěla. Obvodní lékařka mi proto předepsala lehká antidepresiva do doby, než si najdu novou práci a můj život se znovu usadí. K tomu ale nedošlo. V prosinci, dva dny po Štědrém dnu jsem ucítila zvláštní tah z pravého podpaží do bradavky. Překvapilo mě to. Byla jsem po menstruaci, a tak jsem si prs prohmatala a našla bulku. Nevěřili jsme s partnerem, že by to mohlo být něco vážného. Mamograf měl jiný názor. Kromě střapatého tělíska ukázal i mikrokalcifikace. Měla jsem akorát den před 46. narozeninami, když mi bylo sděleno, že mi bude odebráno prso. A že mám štěstí, protože nádor je 100% hormonální a dostanu pouze hormonální léčbu. Také, že mi udělají nové prso co nejdříve.
Dříve předepsaná antidepresiva už nezabírala – byla jsem na tom psychicky hodně špatně, řítila se do černé díry… Neměla jsem sílu ani vůli obcházet další onkology a ptát se jich na názor. A tak jsem udělala, co mi řekli. Měla jsem štěstí, že se mnou byla kamarádka, která mne před každým vyšetřením vyzvedla před domem, naložila do auta, odvezla k lékaři, daly jsme si snídani nebo oběd a zase mě odvezla domu. Nebýt jí, nechala bych to snad být a dělala jako, že se nic neděje. Nechtěla jsem nikomu dělat starosti. O mé depresi v té době nikdo z blízkých moc nevěděl, a tudíž jsem to celé pojala tak, že budu pozitivní. Že se vlastně vůbec nic neděje. Že mi jenom uříznou prso. Jenže mě vyčerpávalo ještě víc. Přítel týden plakal. Synové, věk 17 a 25 let, moc nevěděli, co si s tím mají počít.
Můj tatínek byl v té době před operací, a proto jsem čekala, až se vrátí v pořádku domů, abych o své diagnózy řekla sourozencům a rodičům. Slovo rakovina jsem ale nedokázala vyslovit hodně dlouho, pořád to byla jen bulka. Když jsem propadala panice, volala jsem na Linku za zdravá prsa, kterou obsluhují Bellisky nebo na linku Amelie, kde mě vždy podrželi. Ablace pravého prsu a odstranění uzlin proběhla v únoru. Byl to „fičák“ a vůbec jsem na to nebyla připravená, ale už jsem to chtěla mít celé za sebou. Paží jsem mohla hýbat bez problémů hned po operaci, ale rána po prsu mě velmi bolela a pálila. Kožní lalok, který mi nechali na nové prso, se mi plnil tekutinou. Na odsávání jsem jezdila ještě po dobu 14 dnů cca každý třetí den. Hrudník jsem si stahovala obinadlem, do podpaží jsem si vkládala tenisový míček a ledovala.
Výsledky histologie jsem dostala za tři týdny. Onkoložka mezi řečí prohodila, že se to prso ani nemuselo brát, protože mikrokalcifikace byly od jiného nádoru, který se mohl jen hlídat a nález byl jen v jedné uzlině. Celkem mě to rozhodilo. Ale příběhy jiných žen, kterým mikrokalcifikace lékaři pouze hlídali, mě přesvědčily o tom, že jsem pro sebe udělala to nejlepší. Dostala jsem hormonální léčbu a podle paní doktorky jsem byla zdravá. Já se tak ale vůbec necítila. Byla jsem vyčerpaná, po druhé injekci pro navození přechodu jsem dostala trombózu, nemohla jsem jíst, a když jsem přece jen něco snědla, udělalo se mi hned špatně. Někdy jsem i zvracely. Návaly horka a úzkostí byly to nejméně nepříjemné. Léčba se přerušila a byla mi doporučena totální hysterektomie. Na konci července už jsem byla i bez dělohy a vaječníků. Zůstal mi jen poševní pahýl. V té době už jsem měla od lékařky z nadace PRO Gaudia upravené léky na psychiku a docházela jsem tam na psychoterapie. Přijala jsem, že jsem měla rakovinu i bez chemoterapie, jež by mě připravila o vlasy. Dovolila jsem si prožít smutek ze ztráty svého prsu, které bylo mou součástí po celý život a konečně jsem ho dokázala i oplakat. Uvědomila jsem si, že jsem překročila určitou hranici a že se nechci vracet zpět. Že se o sebe musím víc starat a být na sebe hodná.
Nyní, skoro rok od objevení bulky, jsem v remisi a sžívám se s přechodem. Beru antidepresiva, léky na úzkosti a docházím na psychoterapie. „Jsem zdravá,“ říkám jen s velkým respektem, abych to nezakřikla. Často myslím na to, že kdybych šla na mamograf ve 45 letech, mohla jsem být teď celá. Paže mě i po běžné každodenní námaze bolí a brní, někdy „není moje“ a mám mírné otoky v podpaží a hrudníku. Dle lékařů mám postmastektomický bolestivý syndrom. Silikonovou epitézu číslo 7 neunesu bez bolestí, a tak nosím látkovou, kterou jsem zatěžkala pytlíkem s rýží. Unáším pohledy žen i mužů v bazénu, když zjistí, že mám jen jedno prso, protože tam epitézu nenosím. Přesto všechno se stále cítím jako žena, a když chci, umím být i zatraceně přitažlivá a užít si sex s mužem, který tím prošel se mnou.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.