"Jsem vděčná za všechny lékaře i sestřičky, kteří se rozhodli pro práci v tomto nelehkém oboru."

Monika Zemanová

stamp-3

Monika Zemanová

Od bojových sportů k boji o život

S bojovými sporty jsem začala někdy na konci roku 2015. Asi si právě říkáte, že je to úplně jiný příběh, ale myslím, že brzy pochopíte, že bez toho by nebyl úplný.

Takže zpět.

 

S bojovými sporty jsem začala někdy na konci roku 2015 a bláznivě se zamilovala. Jasně, na takový sport jsem začínala vlastně v dost pokročilém věku, ale co. Ve stejném roce jsem také byla na své první prohlídce prsou. Mamina tehdy začala chodit na pravidelný screening a já si řekla, že když někde v médiích slyším o někom s rakovinou prsu, tak to bývají mladé holky. Chodíme k zubaři, na gyndu, tak proč ne na prsa, že. Asi nemusím podotýkat, že to bylo skvělé rozhodnutí! Tehdy jsem ještě měla výsledek v naprostém pořádku.

V roce 2017 jsem s hecla a rozhodla se, že zkusím pár zápasů v kickboxu. Můj trenér jednou řekl, že není vůbec p*del vlézt do ringu, když víte, že vás ten druhý člověk bude bít. Když si jasně uvědomujete, že vám hodlá ublížit. A na to musíte mít sakra koule. V té době jsem ještě netušila, jak důležitá může být tahle myšlenka i v jiných sférách mého života. Takže jsem začala zápasit a přesně v tomhle duchu si rovnat hlavu – vnitřně se prát se strachem z bolesti. Se strachem ze soupeře, diváků, ze strachu z prohry.

Poslední dva zápasy byly z mistrovství republiky v kickboxu a já obě ta finále prohrála. Jenže tehdy jsem tu hlavu začínala mít tak srovnanou, že na tom vlastně až moc nezáleželo. Pro mě to byla cesta, jen zkušenosti na daleko větší věci, na vyšší level jako K1, Thai box.. Netušila jsem, že to je příprava na daleko těžší boj. Byl to také rok, kdy se na sonu prsou objevila cysta. “Nic to není,” říkala mi lékařka. “To zmizí a přijďte za dva roky.” Jenže bulka zůstávala stejná a já cítila, že něco není v pořádku. Ale pořád jsem si říkala: “Nehysterči – říkali, že to nic není, tak to nic není.” V listopadu už jsem to otočila. Platím si ty prohlídky sama, tak co… Na nový rok 2018 jsem měla velké plány a těšila se na to, co přijde za zápasy a zkušenosti.

A skutečně přišel ten největší zápas, který jsem prostě musela vyhrát. Invazivní a velmi agresivní duktální karcinom. Rozhodla jsem se v rámci přežití pro ablaci celého prsu na levé straně. Musím podotknout, že partner mě strašně podporoval, ať už se rozhodnu jakkoliv, a to mi celé rozhodnutí usnadnilo. Díky ablaci jsem se navíc vyhnula alespoň ozařování. Ostříhala jsem vlasy dlouhé po lopatky a dala je na paruky onko pacientům. Chtěla jsem nad tím mít nějakou kontrolu. Přes všechny problémy jsem chemo zvládla a nyní se raduji z každých výsledků, protože se mi markery dostaly na 0,0.

Před pár měsíci jsem kvůli genetice absolvovala i mastektomii druhého prsu s okamžitou oboustrannou rekonstrukcí a já se konečně zase cítím tak nějak úplná.

Jsem strašně vděčná, že žijeme v této době, stejně jako za všechny lékaře i sestřičky, kteří se rozhodli pro práci v tomto nelehkém oboru.

Mimochodem co se týká těch bojových sportů – většina lékařů mi řekla, že to už s největší pravděpodobností nepůjde. To bylo asi to nejhorší. Tenhle sport se pro mě stal tak nějak drogou, takže představa, že už nikdy nebudu moct boxovat, pro mě byla horší než fakt, že jsem přišla o prso. Nakonec jsem dva měsíce po chemo stála zpět na tatami. Ano, nebylo to lehké a byla to dlouhá cesta. Ale užívám si to asi ještě víc než před tím. Ten nejtěžší boj už jsem vyhrála!