"Dokud bude tlouct moje ♥️, budu bojovat jako lvice."

Renata Kasalová

stamp-3

Renata Kasalová

Dokud bude tlouct moje ♥️, budu bojovat jako lvice.

Jmenuji se Renata Kasalová, je mi 32 let a jsem maminkou dvou dětí – Simonky (6) a Vladánka (4).

Ani nevím, kde začít… Oficiálně jsem byla onkologický pacient od března 2017. Nicméně si myslím, že nemoc ve mně dřímala už při prvním těhotenství. Bylo léto 2013 a já procházela nachlazením – zvýšené teploty i CRP, bolest v krku a několik druhů antibiotik k tomu. Krátce na to jsem otěhotněla a léky se okamžitě vysadily. V červenci 2014 se nám narodila Simonka a já si připadala jako nejšťastnější máma na světě i proto, že jsem si celé těhotenství neskutečně užívala. Problém přišel s kojením, bolelo, až to nešlo vydržet. Okolí mi jen neempaticky řeklo, že jsem ženská a že musím něco zvládnout.

Když bylo dceři 1,5 roku, otěhotněla jsem znovu a v září 2016 se nám narodil Vladánek. Druhé kojení byla doslova noční můra. A navíc jsem si v prsu nahmatala bulku. Po 3 měsících, kdy se bulka zvětšovala a bolela, jsem zašla na gynekologii. Tam mi bylo řečeno, že je to ztvrdlé mléko a na to jsem dostala akorát kapky. Po měsíci jsem šla na kontrolu s pocitem, že boule roste a lékaři jsem sdělila své obavy z rakoviny. Řekl mi, že to bude nejspíš tuková bulka a z toho jsem měla upřímně velmi zvláštní pocit, takže jsem se raději objednala na mamograf. Tamější zdravotní sestra mi řekla, že na mamograf jsem moc mladá a doporučila mi raději ultrazvukové vyšetření.

Den vyšetření si pamatuji přesně. Přítel tou dobou pracoval v zahraničí, tak se mnou jel tatínek. Svítilo slunce a já tušila, že se něco děje, že něco není v pořádku. Přesto jsem byla klidná. Na lékařce, která mě během ultrazvuku vyšetřovala, jsem viděla, že to v pořádku NENÍ. Poslala mě rovnou na mamograf a poté jsem se k ní vrátila. Zeptala jsem se jí, jestli je to rakovina a ona řekla, že s největší pravděpodobností ano, ale že pravý stav věcí ukáže až biopsie. Do čekárny jsem se vrátila s pláčem, což některé tamější ženy viditelně znepokojilo. Taťka mi řekl, že musím bojovat, ať to dopadne jakkoli, a že to určitě zvládnu. Jeho slova mě ukonejšila, ale i tak trvalo týden, než jsem se dala psychicky dohromady. Přišlo mi, že všude vidím slovo rakovina, že na mě ta hnusná nemoc číhá snad kdekoli. Představovala jsem si, jak ležím napojená na přístrojích, plešatá a umírám…

Biopsie ukázala, že to opravdu byla rakovina prsu, 3. stadium, hormonální typ nádoru. Čekalo mě kolečko různých vyšetření. V květnu 2017 jsem podstoupila první operaci lymfatických uzlin, které byly zasažené nádorovými buňkami. Pak mě čekaly 4 oranžády, jak my onkopacienti říkáme silnému cytostatiku používanému při chemoterapii. Ty jsem zvládla celkem dobře, jen první den jsem obvykle prospala. Poté mělo následovat 12 dávek paklitaxelu, ale původní nádor se výrazně zmenšil, ale zároveň se objevily jiné, takže přišla na řadu operace – odstranění celého prsu i s přilehlými uzlinami. Nehroutila jsem se z toho, brala jsem to jako další krok k uzdravení. Pak přeci jen došlo na ‚paklík‘. U třetí dávky se u mne projevila silná alergická reakce, kdy jsem se opravdu bála, že umřu. Naštěstí vše dobře dopadlo a já pomalu směřovala k 25 frakcím ozařování. Každý den jsem musela dojíždět od Tábora do Českých Budějovic, ráno vstát v pět s dětmi a jet. Kromě únavy jsem bojovala i s velkými popáleninami po radioterapii. Nemoc na mě začala doléhat po psychické stránce. K tomu se ještě přidaly hádky s partnerem a jeho malá podpora. Naštěstí toto období pominulo a při kontrole jsem zaslechla spásné slovo REMISE. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát. S novým rokem jsem se těšila, že budu žít a vidět své děti vyrůstat.

Bohužel toto období štěstí a radosti změnilo oznámení mého tatínka, který mi řekl, že má nádor na mozku – 4. stadium. Bylo to v ten mých 30. narozenin… Zjistila jsem, že strach o druhé je horší než o sebe. Jen pozorovat, co se s tím druhým děje a nemoci to změnit. V tu dobu jsem pochopila, co prožíval můj partner a jak moc to pro něj bylo těžké. Tatínek podstupoval chemoterapie, operaci a já se chystala do lázní. Jenže před odjezdem se mi zvýšily markery. Do lázní jsem jela s tušením, že musím nabrat co nejvíce sil na následující měsíce. Nebyla jsem daleko od pravdy – po lázních mě čekalo PET CT, jež ukázalo metastázy na játrech. Čekala mě proto prosincová operace. Nechtěla jsem nikomu ‚kazit‘ Vánoce, takže jsem doma řekla, že jedu na vyšetření a chvilku si tam poležím. Nechtěla bych zažít ten pocit, kdy jsem na vše sama, ležím na JIPce a nevím, zda přežiji. Nový rok jsem začala, jak jinak než chemoterapiemi. V březnu jsem podstoupila odstranění vaječníků a vyjma neuropatie v končetinách jsem chemo zvládla dobře.

Byl 30. březen a tatínka odvezla sanitka pro velké zhoršení. 8. května tatínek umírá. Zhroutil se mi svět. Můj tatínek, na kterého jsem byla odmalička fixovaná, mě tady nechal. Ale vím, že ho už nic nebolí a je mu dobře. Toto smutné období rozradostnila srpnová kontrola a dobré výsledky ohledně jaterních metastáz. V září jsem šla na další prohlídku a dostala ještě hormonální léčbu. Jak asi tušíte, netrvalo to dlouho a opět se objevily metastázy jater, takže další chemoterapie a od ledna jsem dostala ještě biologickou léčbu. Přišly ovšem další alergické reakce a v květnu jsem chemo ukončila. PET CT ukázalo metastázy s velmi nízkou aktivitou, a proto mi byla ponechána jen hormonální léčba. Byla jsem šťastná, že si můžu užít léto s dětmi.

V září se mi opět zhroutil svět, protože se ukázalo, že metastázy jater jsou rozsáhlé a veliké. Následovalo ukončení hormonální léčby a byla nasazena nová léčba. Dostala jsem na výběr buď klasickou chemo, nebo tablety Xena. S úlevou sahám po tabletách a věřím, že pomohou.

Je říjen, chytám kašel a rýmu od dětí, test na COVID-19 byl naštěstí negativní. Mám velké bolesti, které jsou snad od skřípnutého nervu už 3 týdny nespím. Do toho umírá má milovaná babička a já se bojím, že budu další…

Tímto jsem chtěla říct, že život nás naučil dostat se na úplné dno, ale je jenom na nás, zda se od toho dna chceme odrazit nebo ne. Já jsem na dnu byla několikrát a teď zrovna hledám sílu se zase odrazit. I když jsem měla chuť vše několikrát skončit, vždy se kouknu na moje děti, mé nejbližší a vím, že dokud bude tlouct moje ♥️, budu bojovat jako lvice.