Naďa Kolářová

Jmenuji se Naďa a můj příběh s rakovinou prsu začal již na podzim roku 1998, kdy toto onemocnění zjistili u mé maminky. Bylo mi tenkrát 16 a moje mamka rozhodně nebyla z těch, kteří by si na něco stěžovali, proto jsem to prožívala spíše jako puberťák, který je najednou bez dohledu přísného rodiče. Mamka dostala nějaké vysokodávkové chemoterapie, které se podávaly při hospitalizaci v nemocnici a imunita šla tak dolů, že nám ji pak nepouštěli domů ani na víkendy. Já si nejspíš nepřipouštěla vážnost situace, spíše jsem prožívala svoji náhlou „důležitost“.

Vybavuji si, že snad každý den vedla moje cesta ze školy přes lůžkové na onkologii, kde jsem mamku navštívila. Starší sestra byla tou dobou dlouhodobě v zahraničí a tak mně spadla do klína starost o domácnost. Po půl roce bylo po chemoterapiích, ještě následovala ozařování. Po léčbě byla mamka velice unavená a zpátky do běžného života se dostávala velmi pomalu, ale byla oficiálně v remisi (jak doktoři úhledněji říkají vyléčení, protože si nemůžou být jistí, u koho to je pouze prozatím). Toto prozatím se týkalo bohužel i mé mamky, i když bez rakoviny žila téměř 8 let. V roce 2007 dostala k narozeninám celkem nepříjemný dárek v podobě potvrzení rakoviny v kostech. Té podlehla v červnu 2008. Mně bylo 26 a poslední 3 měsíce, které už proležela na posteli, jsem se o ni starala. V první chvíli se mi spíše ulevilo a já si ani neuvědomila, jak to na mě dolehlo. Vzalo mě to tolik, že jsem sama sebe trýznila tím, že nechci děti. Od malička jsem přitom snila o vlastní velké rodině, protože děti prostě miluji, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že když mě to tolik vzalo ve 26 letech, kdy jsem už samostatná dospělá osoba, co by si teprve počaly děti, které by přišly o svoji matku? Měla jsem pocit, že jestli je to dědičné, dostanu to taky. Jelikož jsem ještě neměla děti ani žádného partnera, se kterým bych rodinu zakládala, tak by děti mohly být opravdu ještě děti, když bych jim jako jejich matka zemřela. To jim přece nemůžu udělat! V dnešní době už mi toto sebetrýznění přijde nesmyslné, ale já to vydržela vlastně 2 roky a to do doby, kdy jsem si touto diagnózou sama prošla. Tak brzo jsem to tedy nečekala.

Svěřit se sestře bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat

Byl rok 2010 a já skončila svoji první sezonu na horách jako lyžařský instruktor. Během léta jsem se rozhodla doplnit si jazykové znalosti a vydala se do Německa dělat au-pair. První nesrovnalost ve svém levém prsu jsem začala pociťovat právě v době, kdy jsme se s německou rodinou balili na dovolenou. Než mi došlo, že by o něco mohlo jít, už jsme byli na Mallorce. Mám celkem velká prsa a vždy mi přišlo, že mám prsa samou bouličku. Jak bych tam mohla někdy něco najít? Běžně byly mé bouličky (žlázy) velikosti třešně, ale já jsem najednou nahmatala něco sice stejné konzistence, ale velikosti vlašského ořechu. Jelikož jsme měli cestovat celé 3 týdny, začala jsem být nervózní. U mojí mamky byla prodleva mezi nálezem bouličky a prvním vyšetřením asi 2 měsíce, během kterých se ji výrazně zvětšila. Léčba pak nemusela třeba být tak agresivní. Moje panika přesvědčila i matku německé rodiny a dostala jsem den volna, abych si případnou konzultaci s doktorem vyřídila. V Palma de Mallorca jsem našla kliniku, kde se to doktorce také nelíbilo, proto mi tam hned udělali i ultrazvuk. Výsledkem byl tumor, který prý vlastně znamená i otok po zranění, proto mi doporučili podstoupit další vyšetření jako mammograf a případně biopsii. To už tam ovšem nešlo hned a tak jsem se rozhodla jet rovnou domů. Když jsem tam ještě čekala na zprávu z vyšetření, vlastně jsem to už obrečela. I když jsem ještě rakovinu potvrzenou neměla, bylo to nakonec jedinkrát, kdy jsem kvůli diagnóze brečela. Bylo mi totiž najednou líto mé sestry a táty, že by měli přijít o dalšího blízkého člověka, proto jsem jim také ani neřekla, že jedu domů. Byla jsem i rozhodnutá je tím nezatěžovat, dokud nebudu sama vědět, jestli se opravdu něco děje. Měla jsem přespávat u kamarádky, ale když jsem dorazila zpátky do ČR, zazvonila jsem nakonec přece jenom u dveří mé sestry a se vším se jí svěřila. Byla to ta nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat. Na mammograf a všechna další vyšetření šla pak se mnou a nikdo asi nepochopí, že jsme se i nasmály. Na mamokomisi jsem od doktora dokonce schytala větu: „A všem říkejte, že jste vážně nemocná!“ Asi se mu zdálo, že vážnost diagnózy dostatečně nechápu. Mě ale ani poté dobrá nálada neopouštěla. Říkala jsem si: „Při chemoškách zhubnu, prso mi vezmou, tak si pak nechám vytvarovat obě menší a pevnější, to bude ze mě kočka“. Klasickou paruku jsem si dle vzoru Amandy ze seriálu Sex ve městě ani nepořizovala, zato jsem měla pár těch barevných ztřeštěných z pouti a neváhala jsem je použít obzvláště při návštěvě onkologie během ambulantních podání chemoterapie. Pacienti v čekárně na to příliš nereagovali, ale doktoři a sestřičky si mě s mým přístupem celkem oblíbily.

Jistě, nebylo vše tak jednoduché, jak se z mého chování zdálo. Po jedné dávce chemoterapiích jsem zvracela, po dalších jsem díky kortikoidům zase otekla a přibrala. Prso mi nakonec nevzali, chemoterapie zabraly a tak jsem měla prs zachovávající operaci. Operace byla provedena tak dobře, že ani není poznat, že je jedno prso operované. Vzhledem k mým představám dopadlo vše úplně jinak, ale cítím, že přece jenom tak, jak mělo. A hlavní je, že jsem teď zdravá!

Obnovila jsem si svůj původní sen o rodině a začala ho i žít. Už to bude skoro rok, co jsem se stala manželkou a už za týden budeme nejspíš držet v rukou svého prvního potomka. Myslím, že jsem prožila celkem běžné zdravé těhotenství. Teď doufám, že stejně bezproblémově bude nakonec probíhat i kojení, i když jen z jednoho prsu. Držte nám palce!

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.