Radka Pavlová

Po všem tom chaosu jsem se konečně vnitřně uklidnila, abych se podělila o můj životní příběh…   Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, které mi napovídaly, že by bylo dobré, aby to, co jsem doposud prožila, mohlo pomoci v léčbě více lidem…

Když mi v lednu 2012 můj partner našel zhoubnou bulku v prsu, bylo mi teprve necelých 36 let. Netušila jsem, co vše mě čeká…Ihned nastala v Pardubicích na onkologii série 8 chemoterapií AC, po kterých mi bylo opravdu hodně zle, byla jsem rázem „onkologickým pacientem“ se vším všudy. Bez vlasů, obočí, chlupů na těle, bez chuti cokoliv sníst i vycházet z domu. Koupila jsem si sice pěknou paruku a malovala jsem se, ale vnitřně jsem se necítila „svá“. Bohužel se u mě prokázal tento druh chemoterapie jako neúčinný, s nulovým efektem, tak jsem šla na operaci. Vzali mi pouze nádor, prso zůstalo, tak jsem byla ráda, že mě už čeká „pouze“ série 34 ozařování…

Poté jsem jela do Františkových Lázní nechat se hýčkat, vlasy postupně dorůstaly a já byla šťastná, že opět mohu plánovat další fázi mého života. Dokonce jsem nastoupila i do práce na zkrácený úvazek a připadala si opět jako „normální člověk“. V červnu 2013, zrovna jsme plánovali letní dovolenou, bohužel ale přišla další rána. Na stejném místě jako rok předtím, jsem začala krvácet z bradavky a potvrdila se po vyšetření na magnetické rezonanci recidiva stejného druhu nádoru. Už mi museli odebrat celý pravý prs. Trpěla jsem ztrátou ženství, moje sebevědomí bylo rázem na bodu mrazu, ty pocity beznaděje a ztráta fyzických předností pro mě byly opravdu zničující. Moje velká výhoda je ale optimistický pohled na věc, podpora rodiny i přátel, mého partnera i dcery. Nechala jsem se vyšetřit na genetické testy a vyšly negativní. Byl to pro mě ten nejkrásnější vánoční dárek. Musela jsem podstoupit preventivní sérii dalších 12 chemoterapií, tentokrát jiného druhu a to Carbo Platina, po které mi ale nic nebylo, ani vlasy nepadaly, špatně mi také nebylo. Asi právě proto se u mě opět prokázala chemorezistence. Poté byl zase pár měsíců klid…

Novinka v podobě klinické studie

Po nemoci zánětu průdušek na podzim 2014 se v odběrech krve zvýšila hodnota markerů a poté i na vyšetření CT se na plicích ukázaly skvrnky. Po konzultaci v Brně u špičkového lékaře v oblasti onkologie jsem vyzkoušela novinku – klinickou studii speciální léčby mořské houby, s názvem Halaven – Eribulin. Je to bioléčba, která měla přinést zázračné výsledky. Po pěti aplikacích, kdy jsem prodělala podrobné vyšetření na PET CT a prořídly mi vlasy, bolela záda a trpěla jsem únavou, se u mě ale bohužel opět prokázala rezistence na veškeré dostupné druhy chemoterapií i bioléčby. To vše se prokázalo v červnu 2015. Nemusím snad ani povídat, jak jsem se cítila bezradná. Měla jsem pocit, že jsem zklamala, že mě mé tělo zradilo a nevím už, kudy kam…Měla jsem dokonce nutkání psát již i závět, neboť se na vyšetření nejen ukázalo, že léčba nepomáhá, ale že se metastáze rozšířily z plic i na játra a kosti. Při tom všem jsem ale vypadala a stále vypadám úplně „zdravě“. Chutná mi jíst, mám sílu žít naplno, fyzicky jsem na tom dobře. Tím pádem jsem si řekla, že musím bezpodmínečně něco udělat s mou psychikou, myšlením a posílit se prostě víc „vnitřně“.

Navštívila jsem ordinaci doktora Hnízdila v Praze, nic jsem si neplánovala, nic neočekávala, taky po tom všem prodělaném jsem vlastně šťastná, že žiju. Možná právě proto mě mile překvapil jeho přístup, celistvý pohled na mou nemoc, na prodělanou léčbu, mou rodinu a hlavně na mě jako na člověka. Řekl mi velmi zajímavou věc, která změnila můj náhled na život, mé myšlení dostalo nový rozměr. Jeho slova slyším dodnes…“Žijte tak, jak vypadáte“. Zapomeňte na papíry s diagnózou i obrázky metastáz z vyšetření. „Vy jste zdravá fyzicky i psychicky, tak se tak i chovejte a žijte“. Musím uznat, že od té doby si opravdu užívám každý den, každou minutu svého života a jsem upřímně vděčná za čas, který mi byl nadělen. Žádnou chemii už mi po 3 a půl letech „boje“ nedávají. Jím pouze kvalitní potravinové doplňky stravy, snažím se jíst hodně zeleniny a ovoce, pít vodu a čerstvé šťávy, chodím na procházky a od září se chystám cvičit jógu. Také se chystám s kamarádkou opět do lázní, kde se také báječně posiluje psychika i fyzička člověka nejen zdravým jídlem, pobytem na čerstvém vzduchu, hýčkáním pomocí procedur, ale i celkovou pohodou a atmosférou. Na závěr chci lidem, kteří onemocněli jakoukoliv chorobou, doporučit na ní vůbec nemyslet, tím jí neposilovat a nelitovat se, protože se tím sami zbytečně vyčerpáte, nikomu tím nepomůžete a zbytečně ztratíte čas. Lepší je žít okamžikem, radovat se z maličkostí a obklopovat se jen pozitivně smýšlejícími lidmi. Zkuste si každou chvilku představovat, jak jste zdraví, tančíte, běháte po pláži nebo děláte věci, které vám dělají radost. Uvidíte, jak vám to pomůže. Mohu to sama posoudit a doporučit. Je mi hezky, cítím se fajn a žiju přítomným okamžikem – TADY A TEĎ…

Vždy můžeme být překvapeni

Po pár týdnech navazuji na můj příběh…Jestliže jsem si myslela, že už mě nemůže nic překvapit, mýlila jsem se. Bolela mě dost záda, respektive lopatky, tak jsem vyhledala mého ošetřujícího onkologa. Ono to bylo i tím, že jsem hrála dost intenzivně bowling, který i jde, ale úplně jsem si namohla záda a doktorka mi na bolest dala injekci a k tomu ještě navíc opiátové náplasti nalepené na lopatky. Bohužel nastaly tři hrozné týdny v mém životě a to zrovna v krásném období babího léta, které tolik miluju…Ke konci srpna jsem vůbec nic nejedla, zvracela jsem, zhubla dost kil. V nemocnici mi tak museli dát kapačky s chybějícími minerály a vitamíny, ale ani ty mi bohužel nepomohly. Doma jsem byla apatická, protivná na všechny kolem a nic mě nebavilo, netěšila jsem se ze života…Opiátové náplasti jsem ihned ze zad strhla, ale ta bolest zad stále neustávala. Na onkologii mi tedy napsali další typ prášků, tentokrát DHC (už ten název je divný). Zvracení a apatie byly ale bohužel ještě horší. Až když jsem zvracela už jen tmavě žlutou tekutinu a měla jsem tak ukrutnou bolest a motání hlavy, musel mi můj partner zavolat Záchrannou službu, aby mě odvezli rovnou na neurologii. Tam mi udělali CT mozku, včetně magnetické rezonance (tam mě v tunelu vyšetřovali třicet osm minut, což při té mé bolesti hlavy vypadalo jako poslední hodinka v mém životě, ale chtěla jsem mít přesný výsledek, tak jsem to statečně vydržela). Bohužel se po vyšetření při mé nelibosti ukázalo osm metastáz na pravé mozkové hemisféře. Nechali mě nejprve pár dní ležet na neurologii, kde mě dělali série různých vyšetření, včetně nutných opětovných kapaček, tentokrát rovnou s kortikoidy proti otokům hlavy.

Stále jsem ale nic nejedla, nemohla jsem do sebe nic vpravit, ale když mě jako onkologického pacienta přesunuli na oddělení onkologie, začala jsem postupně a pomalu jíst…Nejprve úplně pomálu, půl polévky, půl banánu, ale pak postupně, zřejmě i po těch kortikoidech jsem začala mít chuť i číst kuchařské recepty v časopisech. Co se týká další léčby, navrhli mi sérii pět až deset ozařování hlavy. Pan doktor nakonec navrhl plnou možnou dávku deseti kusů ozařování, asi i s přihlédnutím mého ještě mladého věku. Vlastně je to už úplně všechno, co jsem mohla pro to mé uzdravování udělat vzhledem k mé čtyřleté chemorezistenci i biorezistenci. Tak tedy každé ráno po dobu deseti dnů jsem byla v Pardubicích pomocí lineárního urychlovače ozařovaná. Vytvořili mi speciální masku na ochranu obličeje a už to šlo každý den po dobu třinácti minut jako na drátkách. Nebudu zastírat, že jsem byla hodně unavená a každé dvě hodiny jsem si zdřímla jako miminko, to je po ozařování normální. Doktorky i zdravotní sestřičky byly ke mně vždy velmi vstřícné, prý jsem je skoro nepotřebovala. Vždyť mě „napojili“ a já stále jen spala nebo jedla. Po šestnácti dnech mě z nemocnice propustili do domácího ošetřování a já byla neskonale šťastná! Musím uznat, že moje patnáctiletá dcera, jak mě upřímně zná, říkala, že ten můj příběh je sice hezky doposud napsaný, ale je pouze na teoretické úrovni mé „chuti“ žít naplno…

Totiž až teď musím uznat, že žiju každým okamžikem v praxi „života“. Zní to možná jako fráze, ale ne v mém případě. Jsem šťastná, že se ráno probudím a dýchám, žiju a zrovna mě nic nebolí. Bohužel jsem zrovna včera přišla úplně o vlasy, ale to se dalo po tom intenzivním ozařování hlavy čekat. Mě to zase ale tolik nevadí (už jsem o ně přišla jednou před čtyřmi roky a narostly mě ještě kvalitnější husté lokny). Dají se koupit krásné paruky a zase budu na chvíli jiná žena 🙂 Každopádně vím a cítím, že těch deset ozařování hlavy mi jistě pomohlo, zastavil se růst tak, jak má a za pár týdnů se ukážou i další zdravotní výsledky… V březnu mě čeká oslava mých čtyřicátých narozenin a to je myslím správný čas i na bilanci v životě, kdy si člověk uvědomí spousty životních zkušeností, zážitků, starostí, ale hlavně přehršel různorodých emocí. V hlavě mám spousty plánů a obrázků, které postupně předávám zvolna na plátna. Maluji barevnými olejovými barvami, pěkně zářivými. Nejde vůbec o konečný výsledek, stejně je chci rozdávat. Jde o nepopsané zážitky přímo u té činnosti, předávání všech mých emocí na plátna či papír a být jen tak doma v teplákách, celý den u práce, což je při mém plném invalidním důchodu ten nejlépe strávený čas.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.