Kateřina Kropáčová

Myslela jsem, že děti a cestování už nestihnu

Můj příběh se začal odehrávat v prosinci roku 2014. Bylo mi 27 let. Byl to jeden z těch sychravých dnů, kdy člověk přijde pozdě večer unavený z práce a jediné, co má na mysli, je horká sprcha a relax. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se ten večer ještě odehraje a jak mi to otočí život o 180 stupňů.

Tak strašně jsem se těšila na horkou koupel, že jsem se do koupelny odebrala hned po příchodu domů, při svlékání podprsenky jsem ale úplnou náhodou ucítila zvláštní hrbolek v horní části pravého prsu. Musel to být osud, tu bouličku jsem prostě ten den měla najít. Při pohledu či osahání prsu totiž vůbec nebyla cítit. Okamžitě mě to znervóznilo. Pravda totiž je, že jsem měla poslední rok hodně psychicky i fyzicky náročný v práci a poslední měsíc, kdy jsem zastupovala ještě další dvě kolegyně, jsem měla intenzivní pocit, že tenhle zápřah se musí někde negativně projevit. Takže v tu chvíli mi proletělo hlavou: “Je to tady, pane bože, co teď?“ Jedno bylo okamžitě jasné, moje tolik vytoužená relaxační horká koupel byla pro ten den v trapu.

Za dva dny na to už jsem šupajdila k paní doktorce, se zvláštním pocitem, ale přesvědčená, že vše bude v pořádku. Dostalo se mi tolik vytouženého uklidnění, nádor u tak mladé holky je velmi výjimečný, obzvlášť pokud nemám nikoho v rodině, kdo by rakovinou v minulosti onemocněl. I tak mě ale vypsala žádanku na sono a požádala mě, abych si radši zašla. Samozřejmě jsem neodmlouvala, spadl mi ohromný kámen ze srdce, říkala jsem si, jupíí, je to dobré. Ještě jsem si s paní doktorkou ujasnila, že si na sono zajdu až po návratu z dovolené, odlétala jsem totiž hned po Štědrém večeru za svým přítelem a jeho rodinou do Brazílie, a to jsem rozhodně nehodlala rušit.

Po návratu z dovči jsem se zase rychle zařadila do pracovního procesu, den za dnem plynul a najednou a na sono jsem se nakonec dostala až ke konci ledna. Paní doktorce se nález nezdál, měl 3 cm a byl silně prokrvený, přistoupila tedy hned k biopsii. To byl pro mě šok, tušila jsem, že to není dobré. Biopsie byla jedním z těch bolavějších zážitků, ale celou dobu jsem si v duchu opakovala, klidně ať to bolí ještě víc, ale hlavně ať je to v pořádku. Výsledky byly přesně za týden, odskočila jsem si pro ně z práce, s myšlenkou, že za hoďku jsem zpátky. Asi je vám jasné, že to už se nestalo a do práce jsem se přes rok nevrátila….

Pro výsledky se mnou jela kamarádka, dodnes jí obdivuju za tu odvahu. Čekaly jsme chviličku, paní doktorka vylezla z ordinace, kouká na mě a říká: „Pojďte se mnou, prosím, tady vedle do místnosti a kamarádku vezměte s sebou.“ V tu chvíli vám to všechno dojde…

Paní doktorka šla rovnou k věci: „Moc mě to mrzí, ale z výsledků biopsie vyšlo, že nález je onkologický.“ Nebudu lhát, v hlavě se mi v tu chvíli točilo jen, že to je konec a já nic nestihla, nemám děti, s přítelem jsem teprve rok, nedostala jsem se na západ Ameriky, kam jsem tak strašně chtěla. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet nebo utéct…

Potom začal kolotoč různých vyšetření, jedno bylo jasné, nádor roste velmi rychle, a tak hned další týden nastupuji na 1. chemoterapii a do té doby musím oběhat veškerá ostatní vyšetření, aby se zjistilo, zda rakovina není i v jiných orgánech. Před tím vším mě ale čekalo pár telefonátů, první byla mamka, taťka, přítel a nakonec práce. Asi to nejtěžší na tom všem je říct tuto zprávu vaším nejbližším. Co vy? Vy už se s tím nějak poperete, ale co ti ostatní? Ten strach co o vás mají? Z okolí poslouchám, jak strašně jsem byla celou dobu statečná, ale já si myslím, že stateční jsou právě ti, kteří jsou po boku onkologicky nemocných a mají za to můj obdiv.

No nebudu to natahovat, týden utekl jak voda, ty nervíky před každým dalším vyšetřením jsou nepopsatelné. Do té doby jsem si myslela, že větší nervozitu než při čekání na výsledky státnic už nikdy nezažiju. J Každopádně důležitá informace byla, že nemám metastáze. Až den před 1. chemoterapií mi na mamografii našli malou metastázi v uzlině v pravém podpaží. To už mě ale popravdě nijak neznervóznilo, věděla jsem, že už zítra začnu konečně tu potvoru zabíjet.

První chemošku jsem absolvovala na Zeleném pruhu, s úsměvem a s kamarádkou a mamkou po boku. Důležitý okamžik mojí léčby nastal, když se mamce podařilo kontaktovat paní docentku Tesařovou, úžasnou lékařku se srdcem na pravém místě, která i přes obrovský počet pacientek svolila a vzala si mě pod svá křídla. Všechny zbylé chemošky už jsem tak absolvovala na Karláku. Čekalo mě dohromady 8 velkých chemoterapií, paní docentka mi je nasadila vzhledem k agresivitě nádoru hned po dvou týdnech, takže nebudu říkat, že to byla procházka růžovou zahradou. Věděl jsem to, paní docentka mi doslova řekla: „Budete mě nenávidět za to, co vám vaše tělo bude dělat.“ To ale neměla pravdu, byla to jízda, ale já jí za ní byla a jsem ohromně vděčná, vždyť mi zachránila život.

Další zlomový okamžik byl, když jsem přišla o vlasy. Ta chvíle, kdy se vidíte v zrcadle bez vlasů, bývá obvykle tou chvílí, kdy vám dojde, že jste opravdu nemocná a že to není jen hloupý vtip, aspoň u mě to tak bylo.

Tohle je nevýhoda rakoviny, není vidět. Až léčba, která vám pomáhá a zachraňuje vám život, z vás na pohled udělá nemocného člověka – paradox.

Po ukončení chemoterapií, v červnu, jsem dostala termín operace, rozhodnutí bylo, že se bude jednat o prs záchovný zákrok, protože testy na geny BRCA1, BRCA2 byly naštěstí negativní. Z nádoru zbyly v prsu pouhé 3 mm, které byly před operací zaznačeny a spolu s tímto zbytkem a postiženou tkání mi byly sebrány i veškeré lymfatické uzliny z pravého podpaží. Histologie po operaci byla negativní – obrovská radost!!!! A tak už mě čekalo jen ozařování, které přišlo na řadu tři měsíce po operaci. Po ozařování jsem se těšila na celkové výsledky, které ale nepřišly, musela jsem čekat další tři měsíce, než se tělo vzpamatuje z celkové léčby.

Pro tuto chvíli mám vyhráno!!! Držte mi palce a já je budu držet vám, pokud jste právě v průběhu léčby nebo třeba úplně na začátku. Hlavně neztrácejte naději, psychika a pozitivní nastavení je polovina úspěchu. J

Já dnes mohu říct jediné, rakovina mi změnila život, změnila mi život k lepšímu.

Vzala mi vlasy, řasy, obočí, nehty, kila (komu by tohle ale vadilo), kus prsu a v některých situacích i sebevědomí. Na oplátku mi ale ukázala, jaké hodnoty v životě jsou ty důležité, čeho a koho by si měl v životě člověk vážit a naopak s čím a s kým by svůj čas marnit neměl. Tímto se teď řídím a jsem o 150% šťastnější než kdykoliv předtím, mám skvělého chlapa, který to se mnou celé zvládnul a je mi obrovskou oporou. Mám skvělou rodinu, která mi neuvěřitelně pomáhá, a v neposlední řadě mám skvělé přátele.

Takže já děkuji rakovině, že mi otevřela oči a ukázala mi cestu, jak žít a ne jen přežívat, a mimochodem už mám koupené letenky na západ Ameriky a 3.května, téměř rok po ukončení chemoterapií, odlétám.. Už jen nesním, teď své sny žiji…

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.