Nádech: Simona Jarolíková

foto: Alena Marcinka Syslová

Nadcházející maminky se obvykle těší na miminko, připravují si výbavičku a čtou knížky o výchově, Simoně diagnostikovali rakovinu. „Netušila jsem, jak zvládnu těhotenství, když jsem neudržela ani vlasy na hlavě,“ vypráví. Podstoupila poslední chemoterapii, týden nato porodila, tři dny později jí odebrali ňadra. Zní to jako nereálný scénář, Simona se ale brzy postavila na nohy. „Mateřství mi pomohlo, musela jsem se starat o miminko i o malého syna, a neměla jsem tak čas na to utápět se v negativních pocitech.“

Simona si vždycky uměla v životě poradit a bere věci tak, jak jsou. „Prsa chybí asi víc mému muži než mně,“ říká. Nová ňadra by bylo těžké přijmout, nebyla by už její vlastní. Víc než rekonstrukci proto řeší nadcházející odstranění dělohy kvůli genetické mutaci BRCA2. Simona však k sobě nepouští negativní myšlenky. „Mám v sobě motor, který mě žene vpřed, a neohlížím se zpět.“

Přesto ví, že pokud chce žít život, který si přeje, musí něco změnit. Učí se proto nemyslet jen na ostatní a starat se i o sebe. „Předtím jsem roky nebyla u kadeřníka a letos jsem byla už čtyřikrát, zašla si na kosmetiku, s Belliskami cvičím jógu…,“ popisuje, co je náplní jejích dní kromě péče o rodinu. Konečně si také začíná plnit sny a úspěšně došla do cíle na pouti Santiago de Compostela, kterou si vždycky přála uskutečnit. „Dřív jsem si přišla nesmrtelná, dnes už vím, že nemůžu čekat “až…“, a musím to udělat hned,“ vysvětluje tím svou odpověď na mou úplně první otázku, jak se cítí dnes, po překonání nemoci. „Jsem jiná,“ řekla.

„Jsem bojovnice.“