Nikola Skondrojani

Tak trochu ostrá horská dráha

Užívala jsem si svoje první mateřství a moje maminka babičkovství, když jí diagnostikovali karcinom prsu. Léčbu statečně zvládla, a ještě přitom naplno podnikala. Až později se ukázalo, že musela být úplně vyčerpaná, protože měla velké dluhy. To, že se zastřelila, jsem se dozvěděla od svého táty po telefonu.  Přepnula jsem na autopilota, dál žila svůj život. Sama jsem zažívala nepěkné období s manželem, nevěra, návraty a odchody.

Na nejvyšším bodě horské dráhy, kterou náš vztah připomínal, jsem otěhotněla. Jenže v sedmém měsíci jsme naopak byli v tom nejnižším bodě. Muž mě opustil, takže po porodu syna jsem řešila rozvod, stěhování a majetkové vyrovnání. A paradoxně se těšila na nový začátek. Jenže pak jsem si ve sprše nahmatala bulku v prsu i já. Sono, biopsie dopadly špatně. Moje první reakce byla „Ale tohle se mi teď fakt nehodí!“ Začala jsem volat a psát kamarádkám, tátovi, tchyni. Bývalému manželovi jsem poslala SMS. Odpověď byla stejně hloupá jako nepoužitelná. Chemoterapie, ablace prsu. Genetické testy prokázaly mutaci BRCA1, takže následovala hysterektomie, odstranění vejcovodů a vaječníků a preventivní odstranění pravého prsu s oboustrannou rekonstrukcí. Boj s financemi, protože jsem onemocněla ještě na mateřské. Zažádala jsem si aspoň o invalidní důchod a dostala podporu od pacientských organizací.

Nakonec jsem se od Bellisek stáhla na čas stranou. Dělala jsem vše, co mi přinášelo radost, naučila se pracovat v grafických programech. Když jsem byla zase relativně nahoře, spáchal sebevraždu můj bratr. Že něco takového není v jedné rodině možné? Ale životní horská dráha přesně takhle funguje. Jelo se dál. Po operaci štítné žlázy mě trápilo škrábání na jazyku, v zrcadle se tam na mě šklebil dost velký opar. Byl to ale bohužel karcinom. Takže panika, další operace, vzali mi uzliny na krku. Když jsem se probrala z narkózy, vypadala jsem, jako když jsem se potkala s medvědem a následně mě v kanceláři sešili pomocí sešívačky. Pak radioterapie, další temné období. Znovu mi to celé připomnělo, že nemá smysl se zabývat nesmysly. A že mám okolo sebe neuvěřitelně laskavé, láskyplné lidi.  Pořád se potýkám se svými strachy. Kdo by se divil, remise a recidiva jsou si blízké nejen slovně. Další operace a další ozářka. Jsou dny horší, ale těch lepších je s přibývajícím časem víc a víc.

Tvořím mandaly. Mám každý den radost, když se probudím. Když se můžu ráno přivítat se syny a popovídat si s nimi. Že jsem nahoře? Před nedávnem, potom co se dozvěděl, že má rakovinu v terminálním stadiu, spáchal sebevraždu i můj táta. Životní horská dráha jede dál. Ale já plánuju výstavu svých mandal, chystám rekonstrukci svého bytu. Každá horská dráha přece jednou bezpečně dojede na hodně dlouhý a krásně rovný závěrečný úsek, no ne?

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.