Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Dáša Vachulová a Maruška
Nikdy mi nepadla na mysl myšlenka, že nemoc nepřekonám. Nejvíce mě trápil fakt, že nejspíše nebudeme mít druhé dítě.
„Sprchovala jsem se, šahám si na prso a něco tam je. To bylo dva dny před porodem. Po porodu gynekologie, sono v nemocnici v Příbrami, ale tam se nezdálo, že je něco špatně. Půl roku jsem chodila na různé kontroly a teprve, když se boule zvětšila, mě poslali na mamograf a udělali mi biopsii. Oslavili jsme Marušky první narozeniny a přesně týden po tom jsem se dozvěděla tu krutou realitu. Nádor byl ani ne centimetr velký. Posléze nastalo kolečko vyšetření, sono břicha, sken kostí, RTG plic. Operace jsem měla dvě. Nejdříve šel pryč nádor plus část tkáně okolo. Nakonec se ale z histologie zjistilo, že v okolní tkáni, kterou mi odebrali, jsou ještě nádorové buňky, a tak muselo pryč celé prso. Následovala chemoterapie. 11.1.2022 – na ten datum nikdy nezapomenu. Původní plán bylo celkem osm dávek. Čtyři oranžády a čtyři paclitaxely. Bohužel jsem měla špatné krvinky a musela jsem si píchat injekce. Po té čtvrté dávce se mi po injekci udělalo špatně a paní doktorka mi změnila léčbu na 12 dávek po týdnu. V tu chvíli jsem myslela, že se zblázním. Původně jsem šla do ordinace s tím, že mi zbývají dávky čtyři a najednou z toho bylo 12. Po prvních dávkách následovala celotýdenní kocovina, pak mi oranžádu vyměnili za jiné barvy, takže jsem prospala už jen ten jeden den. Vlasy mi začaly padat přesně 14 dní od první chemo. Kamarádka mi je pak oholila a já u toho brečela.“
„Víte, co bylo nejtěžší? Mám babičku a dědu, kterým je přes osmdesát a jsou hodně starostliví. Se zbytkem rodiny jsme se domluvili, že bude lepší, když nebudou vědět, že jsem nemocná. Pořídila jsem si paruku a řekla jim, že jsem změnila účes. Jak jsou staří, tak už spoustu věcí nevnímají. Mám vlnité vlasy, paruka byla hnědá a rovná. Jezdili jsme tam skoro každý víkend a nic nepoznali. Až začalo být horko a já si řekla, že tohle už fakt nedám a sundala jsem si ji. Babičce jsem řekla, že už se mi ty vlasy nelíbily a nechala jsem se ostříhat. No a babička mi řekla: „Konečně je to zase naše Dášenka“.“
„Všichni mi pořád říkali, ať jsem ráda, že mám aspoň jedno dítě. Vždy jsem však chtěla mít děti dvě. Před chemoterapií jsem si kvůli tomu nechala udělat kryokonzervaci vajíček, abychom mohli mít i druhé. Jenže se mi prodloužila hormonální léčba. Nikdy mi nepadla na mysl myšlenka, že nemoc nepřekonám, prostě se uzdravím. Nejvíce mě však trápil ten fakt, že nejspíše nebudeme mít druhé dítě. Čas ukáže, zda bude možné mít to druhé, zda lékaři povolí. Třeba dítě nakonec adoptujeme. Kdo ví… Musím říct, že jsem začala mít i strach, zda by to nepřišlo v dalším těhotenství znova. Byla jsem teď v lednu na kontrolním sonu. Vše je v pořádku, tak přišla velká úleva.“
Dáša Vachulová, 34 let, dcera Maruška
foto: Alena Marcinka Syslová