Hana Šťástková

Větu “Maximálně ti uříznou prso a budeš v pohodě,” jsem nesnášela

Jmenuji se Hana Šťástková a jsem maminka osmiměsíčního chlapečka. Před čtyřmi lety jsem však byla diagnostikována s nemocí, kvůli níž se některé ženy matkami ani nestanou – rakovinou prsu.

Říká se, že karcinomu prsu předchází většinou dlouhodobý stres, ale já jsem půl roku před stanovením diagnózy paradoxně prožívala nejšťastnější období svého života. Byla jsem čerstvě zamilovaná, koupila jsem si svůj vysněný byt a byla jsem povýšena v práci. Zhruba dva měsíce před stanovením diagnózy jsem zjistila, že se mnou není něco v pořádku. Šla jsem nakoupit a zničeho nic omdlela. Nikdy předtím jsem neměla problémy s tlakem. Byl to první varovný signál. Taky jsem bývala často nemocná, různá nachlazení, chřipky a časté bolesti hlavy. V srpnu 2018 jsme jeli na prodloužený víkend na Slovensko k partnerovým rodičům. Při večerním sprchování jsem si nahmatala dost velkou a tvrdou bulku v prsu. Nikomu jsem nic neřekla. Po návratu z dovolené jsem navštívila svou gynekoložku v Praze. Ta zjistila, že jsem prodělala zamlklé těhotenství, o kterém jsem neměla ponětí a samovolně jsem potratila. Lékařka se mi snažila vysvětlit, že nahmataná bulka je pravděpodobně cysta, která vznikla v souvislosti s těhotenstvím. Prý se to stává a je to běžné. Moc se mi to nezdálo, chtěla jsem, aby mě viděl odborník ve screeningovem centru. Ještě ten samý týden jsem se dostala na vyšetření do Mamma Helpu v Praze na Hájích. Sonografické vyšetření ukázalo, že útvar v mém prsu měří přibližně 3×2,5cm. Bylo nutné udělat biopsii.

Vyděsilo mě to. Nenapadlo mě, že bych v tak mladém věku mohla mít zhoubný nádor v prsu. Slova paní doktorky mě moc neuklidnila. Řekla mi: “Budu k Vám upřímná slečno. Je to 50/50. Může se jednat o zhoubný nádor, ale taky nemusí. To ukáže biopsie.” Zachvátila mě panika. Snažila jsem se uklidňovat tím, že to bude dobré. Mě se to přeci netýká, je mi teprve 31! Že jsem moc mladá na rakovinu, vždyť mám celý život před sebou a jistě to bude cysta způsobená těhotenstvím, která časem vymizí. Opak byl pravdou. Za čtyři dny po biopsii mi volali z Mamma Helpu, že se mám stavit hned nebo den poté. Byla jsem relativně v klidu, protože předtím mi říkali, že ani pozitivní ani negativní výsledky nesdělují po telefonu. Na druhý den ráno jsem však měla od centra tři zmeškané hovory. Volali mi, aby mi ušetřili cestu, protože mě chtěli poslat rovnou k paní doktorce. Když mi sestřička začala do telefonu diktovat adresu: Karlovo Náměstí 32, 2. patro, Onkologicka klinika, paní doktorka Bielčiková, zhroutil se mi svět.

Nemohla jsem najít ani vyslovit jediné slovo. Krk mi zacpal pomyslný knedlík a nepustil z hrdla zhola nic. Sestřička pokračovala: „My jsme Vám opravdu chtěli ušetřit cestu a hlavně z vysledků biopsie tam toho je dost věcí k řešení, takže Vás pošleme rovnou k paní doktorce”. Na ta slova nikdy nezapomenu. Šla jsem si “naposledy” umýt svoje krásné vlasy a vyrazila na onkologii. Tušila jsem, že to bude zlé. A bylo. Paní doktorka mi na rovinu sdělila: “Slečno Šťástková, je to špatné. Váš nádor je zhoubný, velmi agresivní, dost rychle roste. Jediné, co by Vám mohlo pomoci, je plná palba 16 dávek chemoterapií, které se musí zahajit co nejdříve. Pak vás čeká operace a ozařování. Jiná cesta není, ale šance na uzdravení jsou veliké!“

V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíce otázek a negativních myšlenek. Jestli umřu nebo budu žít. Co bude se mnou, co můj přítel, co bude s novým bytem, který jsem si koupila, jak to v práci beze mě zvládnou, vždyť vedu tým o čtrnácti lidech ve finančním oddělení! Budu mít děti, když se vyléčím? Co moje mamka? Jak bude reagovat? Jsme spolu hodně provázené, je jako moje sestra. Vídáme se aspoň jednou týdně. Jako první to věděl můj partner. Jel se mnou pro výsledky na onkologii, přestože jsem ho přesvědčovala, že chci jet sama. Tvrdila jsem, že kdyby to bylo zlé, chci se s tím vypořádat sama. Měla jsem dokonce v plánu se s ním rozejít, nechtěla jsem mu kazit život. Byla jsem rozhodnutá, že si svůj “poslední” čas užiju tak, že pojedu rovnou na letiště a odletím umřít k moři. Partner mi na to řekl: “No tak jo, jeď si na 40 let umřít k moři.“ V tu chvíli jsem se rozesmála. Bylo mi jasné že mám před sebou parťáka na celý život!

Pak jsem to musela nějak sdělit rodičům. Po třech dnech od zjištění diagnózy jsem jela za rodiči na venkov. Doma byl jen táta, který to bral celkem statečně. Když přijela mamka z práce, draly se jí z očí slzy. Zeptala se mě: “Co se děje? Vy jste se pohádali s Tomášem!” Když jsem ji řekla zprávy z onkologie, nastala neuvěřitelná úzkost, pláč a bezmoc z její strany. Objímala jsem ji a utěšovala, že to bude dobrý, že to zvládnu, že tu svini porazím. Pořád plakala, proplakaly jsme celý víkend. Po zahájení chemoterapii byla mamka moc silná a byla mi s přítelem a mým bratrem tou největší oporou. Přítel a brácha se mnou chodili střídavě na chemoterapii. Jednou brácha, jednou přítel. Mamka byla asi třikrát. Nebýt Tomáše, mamky, bráchy, kamarádů a v neposlední řadě Bellisek, svůj boj bych nejspíš prohrála. Byli mi všichni obrovskou podporou po celou dobu léčby.

Čekalo mě 16 cyklů chemoterapie. Nejhůř jsme snášela první dvě. Po první chemoterapii do dvou hodin přišla neuveřitelná zimnice a třes celého těla. Ani pět peřin mě nezahřálo. Následovala neuvěřitelná bolest hlavy trvající tři dny. Nemohla jsem spát, stále jsem jen plakala a hlava mě bolela, jako by se mi měla rozletět na miliardu malých kousíčků. Zjistilo se, že je to způsobené psychikou. Tělesně jsem na tom byla lépe než duševně. Maminka mi domluvila návštěvu psychiatra, který mi předepsal po souhlasu s onkoložkou antidepresiva. Léky mi pomohly, psychicky se mi velmi ulevilo a už jsem svou situaci dokázala vidět pozitivněji. Po druhé chemoterapii mi ale vypovídalo službu tělo. Měla jsem problém vstát z postele a dojít si na toaletu. Vždycky jsem se minimálně dvacet minut přemlouvala, abych vstala. Do toho jsem dostala akutní zánět dutin. K chemoterapii jsem nafasovala antibiotika, která však nepomohla a já musela na punkci dutin.

První dva měsíce jsem snášela nejhůř. Myslela jsem si, že umřu. Byla jsem ve velmi špatném stavu. Nechodila jsem do práce a zvládla jsem jen doma ležet. Neměla jsem chuť k jídlu. Pak si tělo zvyklo. Dostávala jsem slabší dávky chemoterapie a můj stav se začal lepšit. Po pěti měsících intenzivní léčby jsem měla čtrnáct dní “klid”. Poté jsem nastoupila do nemocnice na operaci. Po chemoterapiich se nádor zmenšil zhruba na půl centimetru, zbytek se musel vyoperovat. Měla jsem velké štěstí, že jsem přišla jen o jeden prs, a navíc částečně. Genetické testy nepotvrdily mutaci genu, proto jsem nepřišla o obě prsa.

Měsíc po operaci následovalo 30 cyklů ozařování. Každý den, vyjma víkendů, jsem chodila do nemocnice na radioterapii. Cítila jsem se po ní vždy velmi unavená. Velkou únavu pociťuji dodnes, i když už mám léčbu za sebou. Co se týká práce, nešla jsem na neschopenku. Má práce mi umožnuje pracovat z domova, takže v době léčby jsem pracovala doma, jak jen jsem mohla. Můj šéf byl velmi přívětivý a velice mě podpořil. Přeci jen pracuji pro farmaceutickou společnost. Po celou dobu léčby mě velmi mrzelo, jak téměr každý člověk, který se o mém onemocnění dozvěděl, mi s velkou jistotou říkal: „Neboj, to zvládneš, to bude dobrý. Na vlasy se vykašli, ty dorostou“ nebo „Maximálně ti uříznou prso a budeš v pohodě.“ Nenávidím ta slova dodnes. Ti lidé absolutně nemají tušení, co se s člověkem děje po fyzické i psychické stránce. To není jen nějaká chřipka a zarážela mě opravdu ta jejich sebejistota, že to bude v pořádku.

Rozhodně souhlasím s tvrzením některých pacientek, že mi rakovina vzala ženství. Přišla jsem o vlasy, řasy, obočí. Byla jsem uplně bledá a vypadala opravdu nemocně. Rakovina mi také sebrala mi spoustu energie. Už si nedovedu představit jít na večírek a tancovat až do rána. Nezvládla bych to. Ze všeho nejraději bych pořád spala. Nicméně jsou věci, které mi rakovina dala. Třeba úplně jiný pohled na svět. Zhruba roka a půl po onemocnění jsem otěhotněla.

Přitom jsem si myslela, že se to nepovede. Po léčbě jsem měla vážné gynekologické problémy, avšak nikdy jsem neztratila víru a povedlo se. Jsem nejšťastnější máma toho nejúžasnějšího pokladu. Vážím si každého dne, kdy můžu vstát a být se svým synem, jít po svých na WC, do práce, do obchodu, na procházku. Raduji se, že svítí sluníčko a mám radost z maličkostí, které mi dřív přišly naprosto samozřejmé. Nemoc mi přivedla do života nové a úžasné lidi i kamarády. Jsem členkou projektu Bellis, který pomáhá mladým ženám, které onemocněly stejně jako já. Našla jsem u nich velkou pomoc a podporu od podobně starých holek, které si prošly nebo právě prochází tím samým. Moc mi pomohlo zjištění, že na to nejsem sama. Přesto navždy budu mít strach z recidivy. Není dne, kdy bych si nevzpomněla na to, čím jsem prošla, ale snažím na to příliš nemyslet a žít naplno každý den, hodinu, minutu. 

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.