Kateřina Uličková

Rakovina vám ukáže, že pobyt na světě není samozřejmostí

Onemocněla jsem ve svých 31 letech, v roce 2019. V tu chvíli jsem byla bezdětná, ostatně jako doposud. Celou léčbu jsem absolvovala sama, myšleno bez partnera. Zpětně se na to dívám, že je to možná dobře, ačkoliv mi bylo hodně smutno.

Bulku jsem si nahmatala ve sprše po dni stráveném na lyžích – nejdříve jsem si myslela, že je to nějaký neškodný podkožní útvar po sportu, ale když jsem bulku cítila po pár dnech znovu, začala jsem mít strach. Tvářila se jakoby mentoska pod kůží. Vcelku aktivně jsem sportovala, chodila do hor, lyžovala, konečně jsem se začala věnovat sama sobě a svým zálibám. Tomu byl konec ve chvíli, kdy jsem navštívila mamologickou ordinaci poprvé v životě. Po pozitivních výsledcích z biopsie všechno nabralo rychlý spád. Ptala jsem se sama sebe: „Proč zrovna já?“

Jakmile jsem se dozvěděla, že v rodině nemám žádnou genetickou zátěž, přemýšlela jsem odkud se asi rakovina vzala, když žiji zdravým životním stylem. Dokonce se mi podařilo hezky zhubnout, nekouřím, nepiji a pohybu mám taky dost. Na to dodnes odpověď nemám. Mohl tomu předcházet stres v práci, dlouhodobé užívání antikoncepce či prostě jenom smůla a náhoda.

Všichni lékaři mě často chválili, že jsem si bulku nahmatala sama a hned jsem vyhledala lékařskou pomoc. Musím říct, že u nás na Severní Moravě máme perfektní lékaře, kteří moji situaci řešili velice rychle, bez zbytečných odkladů.

Brzy přišla záchovná operace, pak chemoterapie, injekce biologické léčby a ozařování. Říkám tomu, že jsme použili všechny zbraně, abychom zničili tu zákeřnou nemoc. Paradoxně mi zmizelo i mé dlouhotrvající akné, které dnes hodnotím jako zdvižený prst. „Pozor, něco se děje,“ říkalo mi tělo. Od té doby mám pleť krásnou.

Traumatizující byl zážitek se ztrátou vlasů, to jsem oplakala snad nejvíce, protože jsem šla z 50 cm na 0. Ale pak jsem si řekla, že alespoň vyzkouším všechny účesy, až vlásky porostou. K tomu bych se dobrovolně nikdy nedonutila. Dnes musím zhodnotit, že okolí reaguje na můj nový vzhled velice pozitivně. V průběhu léčby jsem si schovávala zrcadla. Byly i doby, kdy jsem se na sebe nemohla vůbec podívat, ale pak také ty, kdy jsem si krásně učesala paruku a vydala se mezi lidi, kteří ani netušili, čím si procházím.

Paradoxem je, že jsem tři měsíce před mým onemocněním vozila na chemoterapie se stejnou diagnózou kolegyni z práce. Její poslední a moji první chemoterapii jsme absolvovaly společně. Nejspíš jsme vypadaly na stacionáři jako exotky, když jsme sestřičku poprosily o společnou fotku. Musím říct, že se mi to s Dášou (57 let) zvládalo mnohem lépe. V tu chvíli jsem ještě o Belliskách neměla zdání, ty jsem poznala až v průběhu nemoci.

Velkou oporou mi v nejhorších chvílích byla především rodina a kamarádky. Rodiče si se mnou vytrpěli všechny mé špatné a horší stavy, ale pak také období, kdy začaly chodit zprávy o tom, že je to nejhorší za mnou a už bude jen lépe. Kamarádka Petra mě měla jako své třetí dítě, často mi donesla něco malého k jídlu, vytáhla mě mezi lidi a měla se mnou ohromnou trpělivost.

Díky Belliskám jsem se seznámila s úžasnými holkami, se kterými můžu sdílet své problémy, protože vím, že ony to měly podobně. Nerada obtěžuji své okolí svými potížemi, ale tyto holky vědí, že si nevymýšlím a mají pochopení. Podnikáme spolu spoustu krásných aktivit, jako jsou terapeutické pobyty v horách, benefiční akce, ale hlavně se snažíme dělat mezi ženami osvětu prostřednictvím edukace samovyšetření prsu.

Nikdo mi o rakovině v mladém věku nic neřekl, proto bych teď já ráda sdělila především mladým ženám, že se bohužel týká i jich. A pokud se rakovina odhalí včas, tak jako u mě, pak je tady velká pravděpodobnost, že se vyléčí a budou moci žít krásný aktivní život i po nemoci.

Rakovina mi otevřela oči, ukázala mi, kdo je pravý kamarád a že pobyt na světě není samozřejmostí. Zjistila jsem, že už neřeším některé věci, ale naopak se snažím užívat si každou chvíli a být šťastná z toho, co mám – zdraví, rodinu, přátele. Můžu zase sportovat a žít naplno. K úplnému štěstí mi chybí jediné – moje vlastní rodina – milující partner a dítě. Stále tomu věřím a nevzdávám se. Jednou to přijde😊

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.