Pavlína Maťhová

Život je jako bungee jumping, jenže někdy i bez lana

Jak popsat svůj život pár slovy? Jak zachytit prudkost horské dráhy, v níž se můj život proměnil? „Život je jako bungee jumping, jenže někdy i bez lana,“ nebo snad: „Ten nahoře ví, co všechno zvládnu?“ A že toho zvládnu hodně…

Nemá cenu začínat svým narozením, protože to, co se děje teď, začalo v mých 28 letech. Obzvláště 12. duben roku 2011 byl osudný. Dopoledne jsem měla autonehodu, kterou odneslo naštěstí především auto, moje tělo utržilo pár ran a jizev. O tři roky později v ten samý den jsem porodila dceru Sáru. Měla jsem zdravou dceru, partnera a užívala si pozorovat, jak Sárinka roste. Učila jsem se, jaké je to být maminkou a s partnerem jsme z dcery měli neskutečnou radost. Dva a půl roku uteklo jako voda a já se těšila, až malá nastoupí do školky a já se vrátím do práce. Živě si pamatuji, jak jsem 29. června 2016 byla jako na trní, protože jsem se měla dozvědět, zda mě přijmou do pekárny v Německu, kde jsem měla pracovat po nocích, abych přes den mohla být s mými milovanými. Ráno v deset mi zavolali, že mě berou a mám nastoupit v neděli. Jenže o hodinu později zvonil ještě jiný telefon. Byla to lékařka z mammologie, která mi volala výsledky vyšetření, které jsem podstoupila, protože jsem si něco nahmatala v levém prsu. To něco byl karcinom prsu. Radost z přijetí do práce, návratu do aktivního života, byla tatam. Místo toho mi v hlavě vířily jen věty: „Je mi to líto, ale bohužel je to karcinom. Máte rakovinu a musíte se co nejdřív hlásit na onkologii.“ Víc jsem neslyšela, tma, která se mi vkradla před oči, jako by zahalila i sluch. Pět let partnerkou, 3 roky matkou a konec?

Vše začalo nabírat na obrátkách. 29. 6. oznámení nemoci, 18. 7. první návštěva onkologie a 1. 8. jsem už ležela na chirurgii a po operaci následovala chemoterapie. Snad bylo i dobře, že vše šlo tak rychle, protože jsem si to nestihla uvědomovat. Nějak nebyl čas mít strach. Čekala jsem, až mi začnou padat vlasy, protože jsem si myslela, že s tím přijde i první psychické zhroucení. Nakonec jsem si na holou hlavu i zvykla, slušela mi. Kolaps přišel až v lednu 2017, kdy jsem kvůli alergické reakci musela ukončit chemoterapii. Měla jsem tedy dříve nastoupit na radioterapii. Říkala jsem si, že to už bude dobré, prostě se to jen ozáří a kůže se maximálně trochu spálí jako na sluníčku. Jenže tou dobou přišel další nepříjemný verdikt. Kvůli rakovině vaječníků mé maminky, kterou si prošla ve 48 letech, se zjišťovalo, zda nejsou obě naše nemoci podmíněny genetickou vadou. A tak jsem ke svým 31. narozeninám dostala doslova dáreček – pozitivní mutaci BRCA1. Právě kvůli tomuto výsledku jsem se rozhodla jinak – místo ozařování dát pryč obě celá prsa. 27. dubna 2017 jsem proto měla nastoupit na operaci, během níž by mi lékaři odstranili obě prsa a rovnou je nahradili implantáty.

Podstoupila jsem předoperační vyšetření a potýkala se s různými zdravotními problémy. Důvody jsem viděla v ukončené chemoterapii, která dala tělu pořádně zabrat. Pobolívalo mě břicho a bylo mi nevolno. Na gynekologii mi řekli, že mi pravděpodobně odumírají vaječníky po chemo a jdu do předčasného přechodu. Pro jistotu se udělalo sono břicha, které nic nenašlo, ale podivný pocit sílil. Když jsem šla před nástupem do nemocnice do lékárny pro vitaminy, koupila jsem si těhotenský test. Ani nevím, co mě to napadlo. Test jsem si udělala a…! Byl pozitivní! 2 měsíce po skončení chemoterapií jsem otěhotněla!

Ihned jsem volala na chirurgii, že nenastoupím, protože mám problém. Přestože můj onkolog i gynekoložka byli pro okamžitý potrat, lékař z chirurgie mi řekl, že nic není černobílé. Dal mi kontakt na jiného onkologa a gynekologa a řekl, že se uvidí. S partnerem jsme ze všeho byli jako na houpačce. Štěstí, zázrak, pocit bezmoci… a co dál? Když mi lékař na domluvené schůzce řekl, že mě potkalo to nejlepší, co mohlo, byla jsem rozhodnutá za to malé bojovat. Musela jsem, protož to byl zázrak!

Operace se samozřejmě odložila. Čekalo mě 6 měsíců intenzivního pobíhání po doktorech, protože jsem byla přísně hlídaná maminka. S partnerem jsme věřili, že vše bude dobré. A tak se nám 30. října 2017 narodila holčička, kterou jsme pojmenovali Kateřina. Užívali jsme si ten zázrak i neskutečnou podporu lidí okolo nás, kteří nám pomohli materiálně i finančně. Po pár krušných letech jsem byla znovu opravdu šťastná. Měla jsem dvě nádherné zdravé dcery a partnera. Měla jsem rodinu.

Na onkologii jsme se domluvili, že pokud budu kojit, tak mě po ukončení kojení operace rozhodně nemine. Kačenku jsem kojila jen půl roku, takže se operace rychle přiblížila. Přemýšlela jsem, jak péči o ní zvládnu, protože těsně po operaci bych ji pořádně nevzala ani do náruče… Nastoupila jsem 24. září 2018 a o den později přišla o obě prsa s okamžitou rekonstrukcí prsními implantáty. Při operaci vyšlo najevo, že se mezitím v pravém prsu utvořil další nádor. Kvůli tomu se operace protáhla z 2,5 hodin na celých 6 hodin. Kvůli špatnému hojení jsem s různými přestávkami strávila v nemocnici 2 měsíce, během nichž mě partner plně podporoval a staral se o naše děti. Nakonec jsem z nemocnice odjížděla bez implantátů. Postranní ranka u pravého prsu zboku se špatně hojila a já musela počkat na úplně zhojení, abych mohla nastoupit další chemoterapii.

Návrat domů byl zvláštní. Obdivovala jsem přítele, jak se sám dokázal postarat o dvě malé děti i mě. Tahle představa bohužel zmizela, když jsem se dozvěděla, že si partner našel jinou přítelkyni. Chtěla jsem, aby zůstal, strašně moc, ale rozhodl se nakonec od nás odejít. Děti zmatené na Vánoce a já měla před sebou chemoterapie. Byla jsem úplně vyřízená. Kvůli předchozí silné alergii na chemoterapii jsme se s onkologem rozhodli nechat tělo chvíli odpočívat. Naplánovali jsem na březen PET/CT. Myslela jsem si, že jsem se už rakoviny zbavila operacemi, ale vyšetření z 19. dubna 2019 ukázalo na mikrometastázy v uzlinách v pravém podpaží. Jako pravačce mi bylo jasné, že po operaci budu mít určitá omezení. Cítila jsem se jako voodoo panenka, všude rozpáraná a znovu sešitá. I přesto jsem se snažila fungovat nejen pro sebe, ale hlavně pro děti. Vždy jsem měla tendenci se pro ostatní doslova rozkrájet. Díky téhle síle jsem to nějak zvládla.

Během července a srpna jsem jezdila do Chebu a ozařování a s dcerkami mi pomáhala moje maminka. Ta si brala dovolenou, aby děti mohla hlídat. S tímhle jsem radioterapii nakonec zvládla a měla na chvíli klid. V listopadu jsem šla na magnetickou rezonanci a kontrolní PET/CT. Výsledek? I přes špatné srůsty a pooperační změny jsem byla v pořádku. V prosinci jsem šla na gynekologickou prohlídku kvůli zvýšenému riziku rakoviny vaječníků. Cytologické vyšetření bylo v pořádku. Postupně jsem přijímala myšlenku, že po jejich odstranění společně s vejcovody a dělohou ze mě bude chodící schránka ženu připomínající jen zvenku. Dvakrát jsem během léčby přišla o vlasy, o prsa… Ale co, měla jsem dvě zdravé dcery a ty fungovaly jako hnací, abych byla zdravá.

Operace spodku byla naplánována na únor. 3. 2. 2020 jsem oslavila 34. narozeniny a o 10 dní později jsem podstoupila úplnou hysterektomii a adnexektomii. Operace proběhla laparoskopicky, takže mi zůstaly jen drobné jizvy. Po 4 dnech mě pustili domů a já si vzala dcery od partnera zpět, abych se o ně mohla starat. Můj život se točil okolo rehabilitací, kvůli horší pohyblivosti pravé ruky mi chodily vypomáhat kamarádky, které samy měly co dělat samy se sebou. Jsem jim neskutečně vděčná za jejich pomoc a obětavost.

S partnerem jsem se rozhodli začít řešit střídavou péči o dcery. 16. 3. 2020 jsme měli mít soudní řízení v této věci, ale kvůli covidové situace se odložilo na neurčito. A do toho přišly výsledky z histologického vyšetření tkáně odebrané během poslední operace. Prekancerozní stav! Díkybohu, že se to odstranilo včas. Přišly pooperační komplikace, zánět pupíku a nasazení antibiotik. Zdravotní potíže naštěstí ustoupily, ale vystřídala je starost o děti, jak to bude s péčí o ně… Navíc mi začalo být nevolno, obtíže se stupňovaly, takže pro mě dorazila záchranka a otec dcer musel přijet, aby se o ně mohl postarat. Odvezli mě na gynekologii, kde mi řekli, že mám zánět po operaci a hematom v okolí jizvy. Chtěli mě nechat hospitalizovat a dát mi antibiotika intravenózně. Snažila jsem se jim vysvětlit, v jaké jsem situaci a že preferuji domácí léčbu. Takže jsem se vrátila domů. S partnerem jsme se poté dohodli na péči o dcery, což mi ulevilo po psychické stránce.

Jenže zdravotním peripetiím ještě nebyl konec! Začátkem dubna jsem zkolabovala – silné křeče v břiše. Verdikt? Prasklý hematom a srůsty u močového měchýře a střev. Dostalo se mi úžasné podpory od přátel a známých. Přes Klub svobodných matek jsem si začala psát s jedním starším pánem, který chtěl udělat dobrý skutek. Nakonec vyšlo najevo, že pán je psychicky nemocný, začal mě obtěžovat, sledovat mě a dokonce hledal i mé rodiče potom, co jsem ho odmítla. Díkybohu se přestal ozývat, takže jsem nepodala trestní oznámení.

Mám pocit, že můj život je jako horská dráha. Nahoře, dole, nahoře,… Vydalo by to už na knihu. Kolikrát jsem něco začala psát a zase toho nechala. Buď jsem to omylem smazala nebo nechtěla být za tu, co píše jen o sobě a lituje se. Raději bych lidem pomáhala a nejraději založila i nějakou nadaci. Ale to až jednou. Až jednou budu úplně zdravá.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.