Zuzana Ledvinová
Trauma ze synovy nehody mi “dopomohlo” k nemoci
Žiji se svou rodinou, nyní již pětiletým synem Petříkem, tříletou dcerou Adélkou a jejich otcem, mým partnerem Petrem, v bytě v Ostravě. Loni v září jsem se vrátila do práce po dvouleté rodičovské dovolené na poloviční úvazek, protože Adélka ještě byla malá a chtěla jsem mít prostor na její péči. Pracuji v mezinárodní firmě a kvůli organizačním změnám jsem nastoupila na ekonomickou pozici z původně personální. Z nové práce jsem úplně nadšená nebyla. Trávila jsem jí hodiny pozdě do noci, abych se naučila to, do čeho mě nikdo moc nezasvětil. Aby toho nebylo málo, v říjnu si děti ze školky přinesly koronavirus, a tak jsem pracovala po nocích z domova, když děti usnuly a já měla klid na práci.
Letos jsem mohla začít pracovat na plný úvazek, protože děti byly dost velké na to chodit do školky naplno. Jenže 18. března se nám změnil svět. Adélka s Petříkem byly s partnerem na procházce a při přechodu přes přechod syna srazil nepozorný řidič. Nevšiml si světelné signalizace, ani toho, že v pravém pruhu auta zastavila a on jel dál na červenou. Syn jel na odrážedle a to mu možná zachránilo život. Náraz ho odmrštil dle svědků téměř 10 metrů daleko. Utrpěl vážná zranění a byl v bezprostředním ohrožení života. Krvácení do mozku, vnitřních orgánů, podvrtnutí krční páteře. Pro mě to byla velmi náročná situace. To vědomí, že nevíte, zda vaše dítě přežije do dalšího dne… Naštěstí při něm stáli všichni svatí a já jsem prosila, abych raději „trpěla já“ než on. Nyní je snad bez následků a vše vypadá na nejlepší cestě, aby z něj vyrostl chlapec bez jakéhokoli zdravotního omezení.
Se synem jsem byla celou dobu v nemocnici. Ani ne 14 dní po návratu z hospitalizace (12. dubna) jsem objevila v zrcadle bulku na prsu. Okamžitě jsem volala na gynekologii, kde mi sestra vystavila žádanku. Naštěstí mě hned druhý den vzali na sono prsu. Tamější lékařka se netvářila moc pozitivně, ale já jsem věřila, že o nic nejde. Za týden jsem se měla dozvědět výsledky. Ve čtvrtek v 7 hod. ráno jsem seděla s partnerem v ordinaci. Sestra mě po chvíli zavolala do sesterny a tam za mnou přišla lékařka, která předtím prováděla ultrazvuk. Její slova mi doteď zní v uších: „Je to tak, jak jsem si myslela. Máte zhoubný nádor. Posaďte se do čekárny, prosím. Za chvíli si vás zavoláme ke komisi.“ Bylo to šílené, ale největší zhroucení přišlo s informací, že musím podstoupit chemoterapii a dle genetiky bych mohla dopadnout jako Angelina Jolie, tedy obě prsa pryč kvůli možné genetické mutaci. Dozvěděla jsem se, že mám agresivní formu nádoru (proliferační aktivita Ki67 dosáhla 90 %) a musím za týden přijít na onkologii k první konzultaci. Téměř jsem se tam zhroutila. Jak mě viděli, doporučili mi, ať mi praktický lékař napíše antidepresiva. Ty jsem však odmítla. Vše šlo velmi rychle. Genetika byla do 14 dní, naštěstí úplně negativní. Tamější lékařka mi řekla, že s největší pravděpodobností mi ke karcinomu „dopomohlo“ trauma ze synovy nehody.
Začátkem května jsem měla konzultaci na onkologii a ještě ten týden, 7. května, jsem dostala svoji první chemoterapii.
Nyní mám za sebou téměř celou půlroční léčbu. Nejdříve jsem chodila na chemoterapie po 3 týdnech a nyní každý týden. Už mi zbývá jen jedna dávka. V průběhu léčby se u mě vyvinula neutropenie, kvůli níž jsem si musela do břicha píchat injekce pro zvýšení neutrofilů, druhu bílých krvinek. Z chemoterapie jsem byla hodně unavená a nebývalo mi příliš dobře, hlavně od žaludku. Navíc jsem měla pocit, že vážím dvojnásob své váhy. Poté, co jsem přešla na týdenní režim, jsem dostala po druhé dávce silnou alergickou reakci na nová cytostatika. Onkologové okamžitě léčbu zastavili a nahradili cytostatikem docetaxelem. I to bohužel zatěžuje srdce, játra, způsobuje silné bolesti konečků prstů a krvácení z nosu. Nyní již nejsem tak unavená, ale zase jsem náladovější než ze začátku. Věřím však v naprosté uzdravení a doufám, že vedlejší účinky budou co nejmenší. Po chemoterapii mě čeká mastektomie, nejspíš oboustranná. Chystám se na ni začátkem letošního prosince a po histologii se uvidí, zda bude muset proběhnout léčba následná, tzn. ozařování, případně další chemoterapie, jelikož nádor není citlivý na žádnou jinou léčbu stejně jako ostatní triple negativní nádory.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.