Veronika Blahuta

Já a Rak

Vždy jsem měla kladný vztah ke svým prsům. Už od puberty byla velká, a i když se postupem času na nich vyřádila gravitace nebo kojení, mám ty své “pytlíky s pískem” ráda. To jen tak na úvod.

Dny předtím

Jednoho podzimního dne, už ani přesně nevím kdy, jsem si ve sprše všimla, že mám tvrdší prso. Zkusila jsem samovyšetření jako tolikrát předtím. Jenže předtím jsem si vždy říkala, že stejně nepoznám, jestli tam něco mám… Omyl! Tentokrát jsem to poznala hned. Úplně maličkou bulku. Uklidnila jsem se tím, že je to jen nějaká uzlinka, a nechala to být.

Prožívala jsem vážně pěkné období. Po letech jsem ve svých 35 letech zase nastoupila do práce, ze které jsem byla nadšená. Manžel mi pomohl, když zavřeli školy, abych mohla aspoň jeden den v týdnu do práce, ale jinak jsem měla pocit, že se mezi námi něco vytrácí. Proběhly Vánoce (hodně stresu) a pak přišel ten den, kdy jsem zjistila, že bulka vyrostla.

Byl čtvrteční večer 14. 1. 2021. Po sprše jsem zavolala manžela, zda by si na bulku mohl sáhnout. Chtěla jsem se ujistit, že to nic není, jenže i manžel to cítil. Řekl, že to nic nebude, ale ať se raději objednám k lékaři. Zachvátila mě šílená panika. Ne strach, že bych byla nemocná, ale ty starosti okolo. Hned v pátek ráno jsem dostala termín na gynekologii i na ultrazvukové vyšetření. V úterý 20. ledna jsem zašla na gynekologii a paní doktorka mi udělala kompletní prohlídku, nahmatala bulku velkou 3×3cm a vypsala žádanku na sono. Pak přišel den 0.

Den NULA

Pátek 22.1.2021

Ráno jsme vstali, vypravili syna do školy a s manželem ho společně odvezli. Cestou jsme zajeli ještě do myčky, umyli auto a vrátili se na chvíli domů. Napadlo mě udělat nám možná “poslední” společnou snídani. Připravila jsem vajíčka a koukali jsme chvilku na televizi. Před odjezdem jsem ještě zapnula pračku a vyrazili jsme k lékaři na Kladno.

Na klinice jsem se nahlásila na recepci, vyplnila papíry a čekala, až si mě zavolají. Přišla milá sestřička, zavedla mě do kabinky, kde jsem se svlékla do půl těla a čekala na zavolání. V ordinaci seděla paní doktorka MUDr. Lucie Svobodová, které jsem zodpověděla pár dotazů a pak šup na lehátko. Nejdříve jsem měla nahmatat a ukázat, kde mám bulku, aby se paní doktorce na sonu lépe hledala. Paní doktorka si prs prohmatala a šly jsme na vyšetření ultrazvukem. Nejdříve pravé prso, které bylo zdravé a potom levé, kde jsem si nahmatala bulku. Paní doktorce se to nelíbilo a hned chtěla další vyšetření bezodkladně, abych nemusela čekat. Bylo mi sděleno, že se ze mě stává pacient onkologie a bylo mi dáno na výběr, kde se chci léčit. Podle všeho mě nejdříve měla čekat léčba a podle výsledku by se nasadila i hormonální léčba nebo ne. V každém případě bude nutná operace.

Proběhla okamžitá biopsie, rentgen a mamograf. Výsledky mamografu se paní doktorce nelíbily, tak proběhlo znovu sono vyšetření prsu a také dutiny břišní. Mamograf ukázal podezřelá ložiska v celém prsu, která na sono nešla lokalizovat, a tudíž nemohla být provedena jejich biopsie. Sono břicha ukázalo podezřelý nález na játrech. Poslali mě do čekárny, kde jsem čekala na zprávu pro gynekologa s žádostí o dodatečné žádanky na vyšetření. Ta mi nakonec lékaři udělala ještě ten den, aby co nejrychleji uspíšili léčbu.

Dostala jsem termín k MUDr. Karolíně Kašparové, mojí nové onkoložce. Měla jsem přijít ve středu 27. ledna v 9:00 a bylo mi doporučeno, abych přišla s manželem. Venku před budovou na mě čekal manžel a odvezl mě domů. Cestou jsme vyzvedli syna ze školy a muž vyrazil do práce. Já zůstala se všemi svými strachy sama doma se synem. Syn je naštěstí šikovný kluk, hrál si a koukal na pohádky, takže jsem se mohla v klidu sama vybrečet. Hlavou se mi honily otázky…neopustí mě teď manžel? Nebude se mnou jen ze soucitu? Už teď náš společný intimní život nestál za nic a já nevěděla proč, a co teprve teď? Vezmou mi prso nebo obě? Jak dlouho ta léčba může trvat? Kdy a jak to řekneme synovi? Kdo se mnou bude jezdit na chemo? Budu moct dál pracovat? Nebo o práci přijdu? Spousta otázek. Odpověď? Žádná.

Navazující víkend byl neskutečně dlouhý. Stále se mi v hlavě honilo milion otázek a hledala jsem odpovědi na internetu. Chtěla jsem mít představu, co mě čeká. Psala jsem si otázky pro onkoložku, jak mi doporučila moje lékařka. Na první návštěvu onkologie mě doprovodil manžel. Společně jsme si vyslechli návrh na chemoterapii. Dostala jsem hned termín na první dávku ve čtvrtek 4. února s tím, že ještě v úterý zajdu na vyšetření PET/CT. To úterní ráno jsem šla na 2 hodiny do práce, a pak jsme s manželem vyrazili do nemocnice Na Homolce. Šla jsem tam s vědomím, že je to jen pro jistotu, a vše bude v pořádku. Mezitím jsem se rychle srovnávala s představou, že nebudu mít vlasy. Rovnou si objednala paruku a nějaké parádní čepice a čekala na svou první dávku chemošky. Říkala jsem si, jaká mi dají parádní pevná prsa, která už z dálky budou křičet, že jsou umělá.

DEN D

Měl to být první den chemoterapie, ale nebyl. Den předem mi volala onkoložka, že s chemoterapií počítat nemám a že mě budou přeřazovat na vyšší odborné pracoviště. Měla jsem si rozmyslet, kde se chci léčit. Hned do telefonu jsem řekla, že si nechám poradit. Druhý den jsem se měla dostavit pro svoji lékařskou dokumentaci.

4. února, příhodně (nebo paradoxně?) na Mezinárodní den boje proti rakovině, jsem se dozvěděla, že mám metastáze. Nejen uzliny, ale i játra a kosti. Dostala jsem veškeré výsledky vyšetření a byla předána do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí k prof. MUDr. Petře Tesařové, CSc. Zhroutil se mi svět. Chtěla jsem vědět, kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat, jít na střední, na vysokou, stát se tátou? Asi ne, tolika let se s metastázemi přeci nemohu dožit. Co bude teď? Nikde žádné informace o dožití s rakovinou ve 4. stadiu. Jsem nevyléčitelná. Umřu. Několik dní jsem nespala, nejedla, za to hodně plakala. Honilo se mi hlavou tolik věcí. Co řeknu synovi? Jak to řeknu zbytku rodiny? Najde si manžel novou ženu a bude s ní mého syna vychovávat? Bude smrt bolet? Kde chci umřít? Kam chci pohřbít? Co ještě musím zařídit?

Dny potom

Nastoupila jsem léčbu v Praze, kde mi paní docentka vysvětlila, že můj nádor je značně hormonálně závislý, a proto musím podstoupit umělý přechod pomocí léku Zoladex. To znamená každé čtyři týdny injekce, dále injekce XGeva na podporu kostí a také jsme požádaly pojišťovnu o schválení biologické léčby. Dostala jsem další žádanky na krev, CT hlavy, genetiku a čekalo se. Nechala jsem si předepsat antidepresiva a něco na spaní, protože jsem se odmítala vzdát práce a snažila se fungovat, jak jen to šlo. Genetika vyšla negativní, z čehož jsem měla velkou radost a i CT hlavy bylo v pořádku.

Dny plynuly, mezi tím jsme žádali o jiný druh biologické léčby a čekali jsme. Když mi byla biologická léčba schválena, byla jsem nesmírně šťastná! Najednou jsem měla pocit, že to zvládnu, že všechno dobře dopadne. Jsem sice nemocná NEVYLÉČITELNĚ, ale dá se to LÉČIT! Z léčby mi je často špatně, mám průjmy a chutě jako v těhotenství, ale naučila jsem se poslouchat své tělo. Návaly horka, motání hlavy a neustálý pocit zimy už ke mně prostě patří. Neustálá únava, vyčerpání a každý aktivnější den je vykoupen bolestí a dny spánku. Bolesti zad a pánve mě trápí od počátku léčby, a zatím přes všechna vyšetření nevíme proč. Magnetická rezonance kyčle zatím nic neukázala, a tak čekám na další vyšetření.

Od začátku léčby jsme měli doma rodinné problémy. V manželovi se problém spíš prohloubil, a já se nestačila divit, co se dozvídám. Tam, kde jsem čekala stmelení vztahu, přišla jen bolest a velké prázdnota. Dostali jsem doporučení k psycholožce doc. PhDr. Lauře Janáčkové CSc., která nám pomáhá. Poprvé jsme šli s manželem společně, i podruhé a pak jsme začali chodit každý sám. Díky paní docentce se cítím lépe. Vím, že si mohu říct o pomoc a necítit se přitom provinile, že mohu nechat syna u strejdy a dva dny jenom spát, aniž bych se musela někomu ospravedlňovat. Vedu si svůj fotodeníček a když můj příběh pomůže třeba jen jedné ženě, dívce, mamince, bude to dávat vše smysl. Docentka mě podpořila, abych se přidala k Belliskám. Říkala jsem si, že mám jen 4. stádium a tady holky prožívají daleko větší trápení v podobě holé hlavy, odebraných prsou atd. Jsem moc ráda, že jsem nakonec přeci jen napsala a mohla se stát součástí něčeho tak inspirativního. O manželství jsem bojovala a věřila do poslední minuty, že máme šanci, ale zjištění nevěry vedlo k přímému a dost rychlému konci.

Den střídal den, týden týden, měsíc měsíc a po půl roce mě čekalo kontrolní PET/CT. Den na který jsem se těšila a kterého jsem se zároveň bála. Byl horký letní den a já si pamatuji, že mi byla strašná zima při čekání na vyšetření i během něj. Čekala jsem na výsledky několik dní a výsledek stál zato. Léčba zabírá a rakovina ustupuje. Nevím na jak dlouho, ale vím, že teď a tady mohu být – pro syna, rodinu, přátele, pro sebe! A já nepolevím a dotáhnu to ještě dál. Nevzdám se.

Děkuji všem, kteří mi dávají sílu a podporují mě! Rodině, kamarádkám, přátelům, kolegyním i Belliskám!

Žiju s rakem. Máme dohodu. On se nesnaží zabít mě a já zase jeho!

Foto od: @petra_gatto

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.