Lucie Hašková

Pooperační komplikace v podobě píštěle jako nejnáročnější období léčby

Můj příběh začíná v červnu roku 2017. Bylo mi 41 let a byla jsem na soustředění s mažoretkami v Chorvatsku. Užila jsem si tam spoustu srandy a zábavy. Po návratu mě čekala kontrola na endokrinologii, kde jsem se léčila už dvacátým rokem pro autoimunitní poruchu štítné žlázy. Rovněž mě tam čekal mamograf. Chodila jsem asi jednou za dva roky, buď na sono nebo mamo kvůli cystám a častým zánětům. Jenže během pobytu v Chorvatsku jsem začala tušit, že vše bude nejspíš jinak a že mě čeká náročné období.

To úterý mezi nočními jsem jela nejdřív do Střešovic, kde mi pan doktor našel nové uzlíky na štítné žláze. Proto raději udělal punkci. Poté jsem jela na mamograf na Karlovo náměstí. Výsledek? Něco tam bylo špatně a bylo třeba to prověřit ultrazvukem. Paní doktorka to zkoumala dlouho a došla k závěru, že se jednalo o další cystu. Na kontrolu jsem měla přijít za rok. Dost se mi ulevilo.

No a pak už to jelo. Z červencové dovolené jsem volala na výsledek punkce a vzhledem k tomu, že pracuji jako zdravotní setra a léta se známe s panem doktorem, řekl mi výsledek po telefonu. Jednalo se o papilokarcinom a štítná žláza musela ven.

Jelikož jsem měla kolem sebe tři známé se stejnou diagnózou, věděla jsem o této nemoci hodně a byla jsem celkem v klidu. Znamenalo to operaci, následnou 14denní hospitalizaci na radiojodu, ale to určitě zvládnu, říkala jsem si. Byla doba prázdnin, operace nebyla akutní, takže jsem si užila léto a chirurgický výkon jsem podstoupila koncem srpna. Jenže těsně před nástupem jsem si nahmatala bulku v prsu.

Varovný signál v hlavě se rozezněl. Uklidňovala jsem se, že mamo i sono byly čisté až na tu cystu. Nejspíš se mi jen zbláznily hormony. Operaci jsem zvládla skvěle. Jeden den jsem strávila na jipce, chvilku na oddělení a pak hurá domů. Jenže bulka v prsu nezmizela a rozhodla jsme se to řešit. Lékaři mě poslali na punkci pod ultrazvukem k prim. Balíkové na EUC v Kladně. A ta mi zachránila život.

Punkce proběhla normálně. Pod mléčným obsahem bylo něco, co se doktorce nelíbilo. Mamo, klip, biopsie. Všechno ihned. Věděla jsem, že to nebude dobrý. Ten pohled jako zdravotník znám a můj instinkt zafungoval. Vůbec jsem nechápala, co se děje a proč mně.

Týden jsem s nikým nekomunikovala. Pak jsem si to srovnala a řekla si, že to zvládnu. Navíc přišel výsledek. Invazivní duktální karcinom hormonálního typu s gradem I. To bylo dobré, jednalo se o méně agresivní nádor. A pak už to jelo. Parciální mastektomie a uzliny, 25 dávek ozařování a brachyterapie. Hormonální léčba v čele s Tamoxifenem a Zoladexem. Vzhledem k mladému věku bylo nutné udělat genetické vyšetření. Na výsledky jsem si musela pár týdnů počkat. Díky včasnému nálezu a čistým uzlinám jsem nemusela na chemoterapii. Poté mě čekalo vysazení Euthyroxu a radiojodu. Všechno se v dobré obracelo.

Mluvila jsem o všem otevřeně s rodinou, dětmi (Davčovi bylo 11 a Káje 16 let), kamarády a kolegy v práci. Dostalo se mi velké podpory a pomoci od všech. V květnu 2018 jsem se vrátila na půl úvazku do práce. Dál jsem bojovala především s hormonální léčbou. Dodnes mám velmi silné návaly horka, trápí mě i přibývání na váze, nespavost, noční pocení a neutišitelná únava.

V prosinci 2018 jsem si na doporučení onkoložky a gynekoložky nechala odstranit vaječníky, vejcovody a dělohu. I když výsledky genetiky byly negativní, riziko recidivy bylo velké. Další děti už jsem nechtěla, bylo mi 42 let. 16 dní po operaci se mi udělala píštěl z močového měchýře do pochvy, když se vstřebaly stehy. Šlo o operační chybu, která se může stát, mně však způsobila nejhorší období z celé léčby. Tři měsíce zavedená cévka, antibiotika, moč mi odtékala pochvou. Nevěděla jsem kdy a jestli vůbec se zahojím. Už jsem měla naplánovanou velkou operaci , ale stal se zázrak a mé tělo to zvládlo, zahojilo se samo. Psychicky i fyzicky jsem se pak dávala dohromady asi rok.

Letos v létě uplyne pět let od mé diagnózy. Jsem zpátky v práci, jezdím na hory, lyžuji, chodím na tenis, cestuji a plním si sny. Někdy to není úplně jednoduché. Bolí mě klouby, kosti, záda… Ale jsem vděčná za každý nový krásný den.

Kdybych měla říct jednu nejvíc pozitivní věc, kterou mi rakovina dala, tak to jsou Bellisky. Holky, které mají neuvěřitelné osudy, obrovské množství síly a obrovské srdce na pravém místě. Děkuji, že můžu být s vámi. Vaše Lucie

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.