Marie Dyntarová

Tehdy jsem si myslela, že je to nemoc žen po přechodu. Tehdy…

Jmenuji se Maruška, jsem manželkou a rovněž maminkou dvou dětí (sedm a devět let). Můj příběh začal v únoru 2020.

V lednu roku 2020 mi nečekaně umřela starší sestra v 45 letech. Důvod? Metastázy v celém těle, pravděpodobně z karcinomu prsu. Bylo to naprosto nečekané! Nikdo z nás nevěděl, že má nějaké potíže a že je neřešila. Jenže v tom nebyla sama. Mně samotné se v únoru, o necelé dva roky dříve, udělala skvrnka připomínající ekzém na bradavce jednoho prsu. Okamžitě jsem se objednala na sono, které bylo v pořádku. Poté následovalo rok a půl trvající kolečko přes několik dermatologů, mamologa, chirurga a pravidelných návštěv sonografie. Všichni mě opakovaně ujišťovali, že se jedná pouze o kožní problém (který ovšem nemizel). 1. září 2021 jsem vypravila dceru do první třídy a 6. září jsem si nahmatala zvětšenou uzlinu v podpaží. Bylo mi čerstvých 37 let.

„Naštěstí“ hned další den jsem měla naplánovanou kontrolu v mamologické poradně. Opět čisté sono prsu, pouze podezřelá uzlina. Za několik dnů následovalo vyšetření mamografem, které bylo rovněž v pořádku. Další sono u jiného lékaře – stejný závěr. Nicméně paní doktorce se uzlina nepozdávala a rozhodla okamžitě provést její biopsii. Na výsledky jsem si musela počkat dlouhé a depresivní celé tři týdny. Výsledek biopsie ukázal na metastáze, pravděpodobně z prsu! Byla jsem odeslána do poradny ve fakultní nemocnici, kde mi naplánovali odstranění uzliny a PET/MR. Jaké bylo překvapení, když se na snímcích ukázal nádor o velikosti 2×1 cm v blízkosti bradavky, jež byla tolikrát vyhodnocena jako „kožní problém“. Histopatologické vyšetření potvrdilo invazivní duktální hormonálně dependentní karcinom. Vzhledem k věku mě poslali na chemoterapii, ve velmi běžném rozpisu 4 AC + 12 dávek paclitaxelu.

Na období prvních čtyř chemoterapií vzpomínám velmi nerada. Pro sebe to nazývám obdobím temna. Hned po první dávce jsem onemocněla covidem, variantou delta, takže prosinec jsem strávila v posteli a týdenní hospitalizací na covidovém oddělení. Během tohoto období jsem měla velké psychické problémy, dopadly na mě vedlejší účinky léčby, a především sociální izolace v důsledku pandemie covidu. Nakonec jsem musela přistoupit na léčbu antidepresivy. Velkou oporou mi byl manžel, děti (kvůli kterým jsem potřebovala fungovat, i když mi bylo nejhůře), rodina, přátelé, Bellisky i kamarádky, které jsem si našla na stacionáři.

Přísloví „Sdílená starost je poloviční starost“ v tomto případě opravdu platí! Holky z projektu Bellis jsou úžasné, vždy najdou slova povzbuzení a pochopení, dokážou poradit a uklidnit během tohoto léčebného martyria. Našla jsem si u nich řadu skvělých kamarádek, a hlavně úžasnou parťačku Petru Schwarzovou, se kterou jsme se tím vším prokousávaly společně. Několikrát jsem využila také AVON linku, kterou mají Bellisky na starosti.

Paklíky, jak paclitaxelu říkáme, jsem snášela mnohem lépe. V červnu následovala jednostranná mastektomie a poté 25 dávek ozařování, což už bylo dost na pohodu. Na dalších pět let mám předepsanou hormonální léčbu Tamoxifenem. Obrovskou úlevu mi přinesla histologie odoperovaného prsu a uzlin, která byla absolutně čistá a po nádoru nebylo po neoadjuvantní chemoterapii ani stopy. Jsem vděčná svému tělu, že dokázalo vše absolvovat a ustát. Ztráta vlasů a prsa mi přijde jako poměrně malá daň za zdraví a život.

Po jedenácti měsících domácího povalování jsem nastoupila zpět do práce (učím na střední škole). Po léčbě mi přijde svět kolem mnohem živější a barevnější než kdy dříve. Tato životní zkušenost mi hodně dala i vzala. Pravda, nemám už takovou energii a nejsem schopna toho vykonávat tolik co dříve. Ovšem naučila mě jednu důležitou věc, a to říkat jedno velké NE! Vždy jsem se snažila všem vyhovět, cítila osobní odpovědnost za vše, žila v neustálém stresu a tělo mi muselo dát vědět, že takto to dál nejde…

Prosím, poslouchejte své tělo, je často „chytřejší“ než doktoři a dává nám najevo, že je něco špatně. Teď už vím, že bych se příště nenechala odbýt a trvala na dalších vyšetřeních. Nejsme tabulky a každá můžeme mít zcela jiné příznaky. Důležité je šířit osvětu a učit ženy správnému samovyšetření, protože většina si myslí, že do 50 let věku je to nemůže potkat. Že je to nemoc žen po přechodu! Tehdy jsem to vnímala stejně. Tehdy…

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.